Reklama
 
Blog | Petr Mareš

Fenomén UO aneb, co je vlastně přirozené

Fenomén umělého oplodnění (UO) je v dnešní době čím dál tím častějším a diskutovanějším jevem, než kdykoliv předtím. Od prvního úspěšného "zákroku" v Anglii z roku 1978 (v bývalém Československu o 4 roky později) se odhaduje, že tímto způsobem přišlo na svět již asi milión dětí (v naší zemi cca 200 tisíc). Přesto se stále tento fenomén v očích některých lidí jeví jako nepřirozený či dokonce nehumánní.

Problémy s názvoslovím: UO nebo AR?
Hlavní problém tohoto faktu by se dal vysledovat už v samotném názvosloví. Slovo „umělý“ (artificialní) totiž navozuje ve většině z nás pocit něčeho nelidského, abnormálního či v sémantice sci-fi literatury dokonce robotického.Podstatně lépe tento fenomén vystihuje obrat „asistovaná reprodukce“ nebo lidovější výraz „dítě ze zkumavky“, který má zase lehce poetickou konotaci, i když vlastně odkazuje také jen k faktu mimoděložního oplodnění in vitro (ve skle).
Je třeba si uvědomit, že vědecký výzkum – i když tam pomalu směřuje, zatím neumí „vyrobit“ (stvořit) člověka čistě artificiálního se všemi běžně chápanými významy tohoto slova. Pracuje se stále s původním biologickým materiálem, tedy genomem žijících lidských bytostí, nikoliv s čistě umělými (laboratorníě vytvořenými) spermiemi a vajíčkem, které jsou zatím hudbou budoucnosti. Proto, zdánlivě umělá věc se může jevit zcela přirozenou, jen tu dochází k spolupráci ještě s třetí osobou – lékařem, který na celou akci jaksi dohlíží od samého prvopočátku, nikoliv až v pokročilejším stádiu těhotenství, jak tomu bývá u běžného oplodnění, a tak trochu přebírá úlohu božské prozřetelnosti, a to výběrem nejvyvinutějších folikul a v nevyhnutelném případně pak i ukončením vývoje jednoho ze zárodků u vícečetného těhotenství. To, jaký – a zda vůbec – má vliv na nemožnosti otěhotnět běžným způsobem vliv poškození životního prostředí, nezdravý životní styl či pozdější rozhodnutí páru o tom mít potomstvo, bych tentokrát ponechal stranou a zaměřil se spíš na etickou a filozofickou stránku věci.

Fatalismus vs zdravý rozum
Problémy nastávají u odevzdaných fatalistů a tzv. „přírodních “ lidí, kteří věří, že jen klasické (běžné) oplodnění je správné, protože tak tomu „příroda“ sama chce a ne jinak. Možná by se pak tito odpůrci asistované reprodukce mohli zamyslet, pokud uznávají např. aplikaci antikoncepce či vědomě plánované rozhodnutí o početí, jestli už tímto příliš nezasahují do věcí přirozených. Nakonec i například klinická léčba rakoviny je z této perspektivy určitým zásahem do přirozenosti, jednou daných postupů Přírody a její léčba, by se pak mohla jevit jako nepřirozený zásah do přirozených chodů věcí…atd.
Pokud ale rozumný jedinec uzná skutečnost toho, že i člověk je součástí přírody a ne od ní oddělenou entitou, pak i jakékoliv jeho jednání, nakonec je věcí přírody samotné. Samozřejmě, ne každá taková činnost musí být vždy v souladu s ní. Například bezohledné kácení deštných pralesů se v jisté chvíli stává kontraproduktivním a „zabíjí“ samou podstatu rovnováhy přírody a z dlouhodobého výhledu i samotného člověka. Do této škatulky však asistovaná reprodukce zatím nepatří, a to i z důvodu, že zatím neumíme zjistit její možné důsledky v budoucnosti.
Nejstarším „dětem ze zkumavky“ je dnes kolem 30-ti a ve většině případů žijí společensky spokojeným životem, bez větších zdravotních problémů či genetických vad, které mohou stejnou měrou postihnout i náhodně kteréhokoliv jedince, počatého běžným způsobem. Prý tyto děti i vydělávají v průměru více, než statistický průměr populace, což by se však možná dalo přičíst na vrub tomu, že původně umělé oplodnění bylo doménou bohatších lidí, kteří měli pro své ratolesti – čistě ekonomicky – připravené lepší zázemí a možnosti do budoucího života. Dnes už tomu tak není a tento legitimní postup se stal v západních zemích zcela běžnou záležitostí pro páry, co neměli tolik štěstí a nepovedlo se jim to „normálně“.

Co na to církev?
Dalším „veřejným nepřítelem“ procesu umělého oplodnění je odedávna katolická církev. Je potřeba zdůraznit, že jde právě o tuto církev, protože spousty dalších křesťanských (i jiných) církví UO minimálně tolerují, i když se s tímto postupem třeba přímo neztotožňují. Katolická církev se k tomuto fenoménu, stejně třeba jako k umělým potratům či antikoncepci, staví čistě fatalisticky. Na rozdíl od „přírodních“ fatalistů si však berou na pomoc osobu samotného Boha. Očividně jim také vadí fakt, že lékař tak trochu vystřídal jejich monarchu na nebesích, a je to on, kdo si – lidově řečeno, „hraje na Boha“ a rozhoduje o životě a smrti dalších generací.
Někteří katolíci dokonce tvrdí, že děti takto narozené jsou „děti bez duše“. Zajímavé je, že podle katolické církve, žena „vlastní“ duši až od dob středověku. Do té doby ji zřejmě neměla a také byla schopna plnohodnotného a spokojeného života.

Duše a učení o reinkarnaci
Tady se už ale dotýkáme problematiky samotné existence duše, kterou také ne zdaleka všichni berou jako obecně platnou. Třeba z lékařského hlediska se toto neřeší, vše je ponecháno jen na mechanistických faktorech lidského těla a jeho biologických procesů, což trochu navozuje pocit výroby dětí „na pásu“, což by se dalo objektivně považovat za opravdový problém současného asistovaného porodnictví.
Podle učení o reinkarnaci se duše váže na tělo (vtěluje se) až po oplodnění, čili zárodeční embryo v prenatálním stavu je do určité doby jen matricí, uchystanou k příjmu své duše z nemateriálního světa. Jsou tu i spekulace či pověry o tom, že mít děti má smysl jen tehdy, pokud vznikly z lásky za podpory „přírodní“ či „božské“ energie. V tom případě by byla zřejmně podtatná většina lidí na tomhle světe jen pouhým „existencionálním odpadem“. Vždyť „sňatky z rozumu“ a následné gravidita byly v dosti kulturách jen věcí „správných“ horoskopů či „dohody podle krve“ už v útlém věku protagonistů, častokrát rozhodnuty za jejich nepřítomnosti. Lze tedy těžko předpokládat, že následně došlo u takových párů k láskyplnému početí, i když rozhodně bych to nechtěl ani vyloučit. Láska je spíš cosi pateticky romantického, patřícího do oblasti utopických vizí a obecné lidské mytologie. Nicméně je to i ideál, který je hezké „zkusit zrealizovat“. Rozhodně bych nechtěl od tohoto konceptu nikoho zrazovat. Však ne vždy je dobré se v životě nechat ovládat pouze city. Rozum i cit by měli být, jak známo, už od dob nestarších v harmonické rovnováze.

Současná situace a problém zrození „na páse“

Jak už jsem naznačil, velkým problémem současného institucionalizovaného porodnictví (nejen asitovaného), lze vidět v nedostatku osobního přístupu, za což by bylo jistě krátkozraké vinit přímo jen samotné lékaře (u nich jde o osobní iniciativu). Především je na vině dlouhodobý proces dějin klinického lékařství a s tím spojená změna oficiálních léčebných postupům. Lékařství se po nástupu průmyslové revoluce a dobdobí reálného socialismu stalo institucí založenou na čistě vědecko-materialistických premisách se zaměřením na technické odstaranění následku nemocí, ne toliko na nalezení jejich příčin. Důležitým lékařské pozornosti se stává detail a ohnisko nemoci, ne už psychosomatický celek lidského organizmu nemocného. Oficiální medicínské metody se mnohdy podobají stálému odstraňování vody z baráku, kterému stále zatéká střechou, přesto se může chvílemi pozorovateli zdát, jako by byl problém vyřešen a člověk se cítil být „v suchu“.
Pro porodnictví by měl lidský a holistický přístup platit dvojnásobně, vždyť zrození nového jedince je jedenou z nejzásadnějších chvil v životě člověka i společnosti, tady by měl být i důstojným společenským aktem. Žena by si neměla připadat jako na „výrobním páse“, ale jako jedninec, který daruje život dalšímu jedinci a má tudíž i své požadavky na průběh tohoto významného aktu. Redukce lékařství jen na čistě mechanické úkony anonymních vykonavatelů snižují hodnotu lidského života i tajemství samotného zrození, které není dodnes jasně objasnitelné ani pochopitelné. Za zmínku jistě stojí i přílišné zaměření porodních klinik na ekonomické výhody některých medicínských zákroků, upřednostňované před přístupem k lékařství jako posláním a službou člověku.

Vize budoucnosti = Artificiální život?
A vize do budoucna? Zajímavá vize budoucnosti lidského rozmnožování se objevila už v literatuře, ve slavném románu amerického spisovatele Aldouse Huxleyho – Brave New World (v češtině známé pod názvem Konec Civilizace). Jeho vize budoucího porodnictví nevypadá z dnešního hlediska nijak optimisticky. Sice je tu možné z jednoho vajíčka namnožit až 96 klonů, ale děti se „vyrábí“ v umělých „velkolíhních“, a už od embryonálního stádia jsou společensky tříděny do skupin jako alfy, bety, gamy,delty až epsilony. Od těch nejinteligentnějších až po prosté dělníky, ktetří jen slouží společnosti, která je však založena na „dokonalém ráji“ svobodně nemyslících jedinců a děti jsou podrobovány manipulaci podvědomými příkazy a zákazy. To silně připomíná kastovní systém v Indii či ekonomické „kastovnictví“ v kapitalismu.
Od dob Julese Verna už víme, že popisy některých vizionářů a spisovatelů vědecké fikce se leckdy stávají po čase skutečností. Z pohledu možností nejnovějších výzkumů z oblasti emryologie a umělého oplodnění se dá tušit, že možná – ne v tak daleké budoucnosti, se můžeme klidně nadít pokolení dětí, které bude zrozeno už čistě mimo ženskou dělohu z opravdu uměle (laboratorně) vytvořených vajíček a spermií, v takovýchto líhních. Pro někoho možná odpudivě fantaskní představa, pro výzkumníky hranic a možností lidského poznání – velká výzva. Pak už záleží jen na tom, s jakými tabu a morálně-etickými problémy se budeme potýkat v té době a kam až naše společnost postaví hranice toho, co je přirozené a co umělé.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama