Reklama
 
Blog | Petr Mareš

Rock For People 2010 – reportáž psaná na oplátku

Tricky, Prodigy, Dreadzone,  Blasted Mechanism, Jello Biafra, Morcheeba aneb, co vše bylo k vidění na letišti v Hradci Králové

Osobně nemám moc v lásce mamutí festivaly s přízviskem největší či nejnavštěvovanější, ale jelikož Rock For People už léta sídlí v areálu letiště v Hradci Králové, kde to mám z domu, co by kamenem dohodil a ještě k tomu letos přijel Tricky, na kterého se chystám už léta, zvážil jsem situaci. Po zhodnocení , že už blíž zřejmě nikdy nepřijede, jsem se nakonec odhodlal absolvovat tento giganticky vydělávající podnik s (nejen) rockovou hudbou a vyrazil do terénu směr Letiště s mezizastávkou v hospodě U Letců tedy „U Vrtule“. V duchu „méně znamená více“ jsem se zaměřil, spíš na to, co mě zajímá, než abych freneticky pobíhal sem a tam a nakonec neměl z ničeho nic. Tady jsou mé skromné skromné postřehy.

Tricky byl promo materiály uváděn jako „vládce hudebního podsvětí (rozuměj: undergroundu)“: Můžu konstatovat, že dostál své pověsti do puntíku. Bohužel jsem ho předloni nestihl v Roxy, a tak byl vlastně on hlavním důvodem navštívit letošní Rock For People. „Pán temnot“ vcelku nevybíravě vypustil zásadní historické hity a stal se z něj freneticky tančící voodooo šaman zdárně hypnotizující svoje ovečky. Během své show odehrál všeho všudy cca 6 skladeb, z nichž většinu prodloužil od studiového materiálu až na čtvrt hodinu. Jednalo se spíš o performance než koncert v pravém slova smyslu, i když hned v třetím kousku, kterým byl překvapivě Aces of Spades od Motörhead, přizval na pódium valnou část publika k hromadné zvukové orgii. Tahle pecka zpívaná ženským vokálem určitě postavila Lemmyho „provařenej“ song do úplně jiného světla. Pak už se „vládce podsvětí“ vlnil, vyplazoval jazyk, bil se do hrudi a citoval pološeptaná a polokřičená zaklínadla určená zřejmně pro komunikaci s jiným světem za doprovodu svého 5-ti členného ansámblu, který velký impresário v mezičase „dirigoval“.
Z poslední řadovky Knowle West Boy byly k slyšení Puppy Toy, Coucil Estate či úvodní Past Mistake, kde Tricky předvedl zřejmě svoji nejtemnější polohu, kdy s opakovanými výkřiky Jesus Comes snímal na mikrofon údery o svou mahagonově obnaženou hruď, evokující tlukot srdce. Mysteriózní zážitek byl ukončen hadovitě vlnícím se a několik minut gradovaným motivem písně Ventalba Pre-Millenium Tension. Nevím čím vším se Tricky před svým koncertem nadopoval, ale už v půli vypadal, že se mu buď (po vzoru Crowlyho) podaří vyvolat nějakou zlou mocnost nebo se dočista pomine a záchranka ho bude muset urychleně odvést vrtulníkem do hradecké Fakultky. Nicméně nakonec, soudím, vyvázl bez úhony, na rozdíl od valné většiny přihlížejících, pro kterou to možná bylo trochu silnější kafe překračující běžnou festivalovou produkci.

Klasického schémtu se naopak drželi headlineři nedělního večera Prodigy, kteří na sebe, po vzoru velkých hvězd nechali čekat cca 30 minut (prý technické potíže), než v oblacích dýmu rozjeli své break-beatové předpeklí. Zazněli téměř všechny známé hity ze všech dosud vydaných alb jako Breath (samozřejmě hned v úvodu), Poison, No Good, Voodoo People, Firestarter nebo Invaders Must Die z posledního stejnojmenného alba. Potvrdily tím tak svou neochvějnou pozici elektronických Sex Pistols. Koncert byl, dle očekávání, prodchnut silným elektrickým nábojem a neutuchající energií pánů po čtyřicítce, plných jejich klasických beatů a breakbeatů, kdy Liam Howlett, kontroloval vše zpoza technologického equipmentu a nechal ať se zbylá dvojka (Keith Flint a Maxim Reality) vykřepčí do sytnosti, což oba frontmani předváděli s odkapáváným potem na čele s náležitým úsilím. Fakt, že mezi písněmi se to hemžilo „fuck“, ve všech možných lingvistických konotacích, nikoho už moc nepřekvapilo. Vše pak jistili bubeník a kytarista doplňující pódiové zhmotnění pojmu „elektronickej punk“. Je vidět, že i po těch letech jsou páni v plné kondici a obdobně křepčící dav jim to dával taky najevo. Pro mě však už hlavní hvězda festivalu odehrála chvíli před nimi.

Reklama

Dobrou práci odvedli i legendární pódiový harcovníci Deadzone, kteří od svých elektronických počátků urazili dlouhou cestu až k současnému eklektickému mixu dubu, reggae, taneční elektroniky, popu a rocku na svém posledním albu Eye Of The Horizont. Jako zástupci klidnější houpavější odnože hudby byli chilloutovým odlehčením vhodným intermezzem před dalším přívalem ostřejší muziky. Kapela, kterou si ortodoxní „ledaři“ asi na party nepozvou, ale rozhodně by mezi nimi byli pomyslnou třešničkou na dortu, která by je vyvedla z jejich zkouřeného snu na světlo přítomnosti a svou Hand Up, Stand Up by zaslechli taktéž.

Určitým pozdním objevem pro mě byla prapodivně vyhlížející partička Blasted Mechanism z Lisabonu. V Portugalsku prý už leta plní stadiony a jsou uctíváni jako kultovní uskupení tamních performerů, vědců a vizionářů a byli prý už párkrát nominováni na cenu MTV (předpokládám že za jejich výtvarné klipy a ojedinělou vizuální prezentaci). Osobně mi jejich pódiové vystoupení s futuristickými převleky evokuje něco mezi Residents a Daft Punk. S tím, že s prvně jmenovaných mají společnou jistou koncepční neproniknutelnost a zachování anonymity svého klanu a po Daft Punk pak zdědili svoji precizně dotaženou cosmo-futuristickou image, v lecčems předstihující třeba dnes tak vyzdvihovaného filmového Avatara. Vždyť i jedno z jejich starších alb se jmenovalo Avatara, což je jasný důkaz o jejich prvenství. Jejich zájem o esoteriku, synkretické rituály a svět fantasy je pro ně zcela určující.
Hudebně se jedné o jakýsi mix elektronické taneční hudby s prvky etna, především severoafrické provenience. Však tanečně elektronické spodky jsou dominantou, přestože ze začátku jejich kariéry byl jejich příklon k rockové hudbě rozhodně přívětivější. Samozřejmě vše otevřeli svým největším hitem z loňského alba Mind At Large – Start To Move a pak už jízda těchto agilních androidů z jiných dimenzí nepřestala až do samotného finále. Apropó: Předpokládám, že geometrické konstrukce na jejich tělech byly z nějaké lehké kosmické slitiny, jinak bych je na zádech tahat, téměř celou hodinu, vskutku nechtěl. Pro mě rozhodně příjemné pobavení a obohacení festivalu, i když určitá stereotypnost jejich hudby po delším poslechu hraje trochu proti nim.

Černým koněm celého festivalu a pondělního dne byla legendární postava amerického hard core punku a zakladatele labelu Alternativ Tentacles – Jello Biafra se svým současným ansámblem The Quantanamo School Of Medicine. Možná jako jediný z prvních HC punkerů dodnes věrný levicovému smýšlení a s tím spjatou agitkou. I tentokrát hanobil americkou vlajku a plival na nadnárodní korporace typu Microsoft seč mohl. Je to už pár let, co ho za jeho country album s Mojo Nixonem zmlátili vlastní lidi (tedy punkáči). Od té doby si asi většina z nich už na punkové ideály ani nevzpomene, zatím co on je stále jeho vrchním ideologem, i když značně přestárlým a možná téměř osamoceným. HC protestsongy jako Holiday in Cambodia nebo California Über Alles z repertoáru jeho nejslavnější kapely Dead Kennedys netřeba dlouho představovat. Zde zazněli taktéž. Současná sestava je v podstatě jakousi Biafrovou verzí neuskutečněného reunionu Dead Kennedys, které se před lety striktně odmítl zúčastnit. Malou vadou na kráse bylo jen to, že místo do HK prý přijel původně do Českého Brodu, kde se tento festival nekoná už dobré 4 roky a pak se poněkud zdržel na hotelu, takže punkově zmeškal začátek svého koncertu.

Milým překvapením byli i Archive. Další melancholičtí pohrobci trip-hopu brázdící pódia už dobrých 15-let. Je fakt, že svým pojetím jsou o něco kytarovější a obecně srozumitelnější, než třeba legendární bristolský trojlístek. Leckomu by napadl možná příměr i s Radiohead, ale natolik inovativní zase nejsou. Jejich live set vyzněl přesvědčivě, protože měli k dispozici i pozdější noční hodinu a hlavně videoprojekcí plátno, které jejich zádumčivější produkci podtrhlo a snad i znásobilo.

Měl jsem možnost shlédnout i něco málo z naší scény. A to – po delší době Xaviera Baumaxu a poprvé taky Xindla X. Zde se neubráním jistému nabízenému porovnání, už proto, že tito dva spolu nejednou hráli na společném pódiu. Nicméně Xavi u mě vyhrává zatím na plný čáře. Jaho humor sic už lety taky trochu vyčpěl a začíná se opakovat, pořád je mi však milejší „Mládek z Buranova“ než „rapující Chinaski“.

Hřmotná electro-rocková partička z Readingu Does It Offend You, Yeah? asi nejvíce splňovala kritérium indie kapely současnosti a to včetně image a celkového nástrojového složení. Propojením prvků electra 80-tých let s nespoutaností post-punku docílili pozornosti zdejšího publika. Jedna z mále kapel na RFP, která kdyby nebyli tak mediálně provařená by se vlezla klidně do dramaturgie Creepy Teepee a myslím, že by ostudu neudělali. Škoda, že nedošlo na jejich avizované ničení nástrojů a aparatury.

Klasici žánru skate punk američtí NOFX, předvedli standardní směsici krátkých punk-rockových vypalovaček, jejich pódiového humoru a chvílemi dokonce i solidní dub. Víc jsem ani nečekal. Ve srovnání s jejich někdejšími, dnes o mnoho slavnějšími souputníky Offspring, nutno uznat, že se nijak nemuseli přizpůsobovat všepožíravému komerčnímu průmyslu a přitom jsou (tak jako třeba kdysi třeba Ramones) schopni oslovit širší publikum, ale možná, že je to i za letité zásluhy v oboru a jejich smyslu pro humor.

Za zvuků indických sitárů se na pódium zjevil další z reunionů velice populárních kapel přelomu století –  Morcheeba. Light verze bristolského trip-hopu či spíše trip-popu pro méně otrlé, nicméně stále dostatečně vkusného pro náročnější publikum. Tam, kde Portishead nabízejí beznaděj a noční můry, tam Morcheeba ukazuje východisko a citové uchlácholení. Bohužel jejich poněkud „unylejší“ sound písní z posledního alba Blood Like Limonade po určité době začíná lehce nudit, i když zvuk naživo okořeněný o scratchera byl o poznání živější než na jejich albech. Pódiově podali stoprocentní hudební výkon, hlavně po letech navrátivší se frontmanka Skye Edwards (vesele žoviální zřejmě po jointech). Svůj největší hit Rome Wasn’t Built In A Day si Morcheeba nechala až jako přídavek, který vše trochu rozhýbal do ostřejšího tempa. Možná, kdyby kapela měla, po vzoru Massive Attack, více vokalistů nebo aspoň hostujícího rapera, který by občas okořenil jejich, někdy až příliš akademickou omáčku, vše by dostalo větší šmak, ale jinak pěkná tečka za letošním Rock For People.

Při návštěvě RFP jsem si uvědomil, že je docela škoda, že u nás zatím nikdo nepřišel s koncepcí většího alternativního festivalu typu barcelónské Primavery či rakouského Danaufestu. Takhle člověk musí paběrkovat jednotlivá jména roztroušená, či zabloudivší do dramaturgie festivalů, jinak sázejících většinou na jistotu. Mám na mysli něco na způsob, kdyby se Stimul propojil s Creepy Teepee a Spermem dohromady, a pozvali třeba Cocorosie, Animal Collective, Autechre či Mike Pattona jeko headlinery. Možná uvšak, už ze zásady alternativa nesnáší masovější akce a tak k něčemu takovému logicky zřejmě v dohledné době jen tak nedojde…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama