Guerilla nebo-li partyzánských hnutí se stala důležitým politickým, sociálním, a kulturním fenoménem celého latinskoamerického regionu. Pojem samotný vznikl sice již počátkem 18. stol. v době španělského odporu proti Napoleónově vojenskému tažení, ale rozšíření do obecného diskurzu se mu dostalo až 60. letech 20. století po úspěchu vítězné Kubánské revoluce v roce 1959, která byla předobrazem a inspirací všech dalších na kontinetu. Samotný termín je etymologicky odvozen od španělského slova „guerilla“(nebo také guerrilla), což znamená zdrobnělinu slova „guerra“ (válka), tedy „malá válka“.
Guerillová hnutí v Latisnké Ameriky coby političtí aktéři, bývali předzvěstí levicové revoluce proti stávajícímu politickému systému a mohou nabýt mnoho podob od pacifistické rebélie zapstistického hnutí v mexickém Chiapasu v devadesátých letech až po teroristického běsnění v případě ultralevicové peruánská Světlé stezky v osmdesátých letech 20. stol. Zde se pokusím o politologickou komparaci těchto dvou specifických guerill, které se sice obě dají definovat jako povstalecká hnutí proti oficiálnímu politickému systému ve své zemi, ale každá zaujímá jiné, téměř opačné strategie a metody boje i konečná východiska.
Guerilla jako předzvěst revoluce a politický aktér
„V horách se rodí síla, není, ale vidět
až do té doby, než steče do údolí.“
Starý Antonio
Guerilla je v principu partyzánská forma vedení asymetrického boje, která svou taktiku soustředí na jednorázové přímé akce a přepady ze zálohy metodou „zaútoč a zmiz“. Zpravidla jde o menší ozbrojené útvary, které předpokládají, že způsobí větší škody lépe vyzbrojenému nepříteli v podobě vládních či vládou podporovaných paramilitárních jednotek (Eskadry smrti, Contras), když budou vhodně napadány na slabých místech. Součástí gerilového boje ale mohou být i průmyslové sabotáže, atentáty, únosy nebo špionážní akce.
Nejedná se tedy o pravidelnou armádu, ale o dobrovolnicky vycvičené rozvědky rebelů, které bojují za společnou věc, vesměs v zájmu levicové revoluční ideologie a osvobozeneckého boje proti autokratické vládě či represivní diktatuře, která už přesáhla určitou únosnou mez pro život obyvatel v dané oblasti. Protože jsou guerilly v zásadě politicky antisystémové a protirežimní, bývají vládou a svými odpůrci často označovány jako teroristické skupiny, aby jejich činnost pozbyla veřejné legitimity. Někteří se však terorismu skutečně dopouštějí.
Téměř každý latinskoamerický stát měl v historii svoje gerillové hnutí či alespoň guerillový odboj. Počínaje nejznámějším vítězným hnutím 26. července na Kubě, v čele s „vousatými revolucionáři“ Fidela Castra Ruze, jeho bratra Raúla a Ernesta Che Guevary, které se ujalo v roce 1959 vlády na Kubě. Mezi druhou vítěznou guerillu v teritoriu Latinské Ameriky patří Sandinisté v Nikaragui a jejich partyzánské složky a později i politická strana FSLN (Frente Sandinista de Liberación Nacional). Zapatisté v Chiapasu dosáhli alespoň dílčích výsledků v dohodách s mexickou vládou. Naopak guerilla, které se nikdy neujala vlády a měla nakonec spíš negativní dopad na civilní obyvatelstvo byla Světlá stezku v Peru, ale i mnohé další. Dá se konstatovat, že nezdarem jich skončila většina.
Nejvýznamnější legendou latinskoamerického guerillového boje je dodnes argentinský revolucionář Ernesto „Che“ Guevara (1928 – 1967), který jeho formy a nepsaná pravidla zakódoval ve svém revolučním „manuálu“ – Partyzánská válka, která se stala na přelomu šedesátých / sedmdesátých let 20. stol. jakousi „biblí“ guerillového boje (nejen) v celé Latinské Americe. Ponechme stranou otázkou nakolik tak tímto zveřejněním rozkryl partyzánské taktiky i svému nepříteli, či zda mělo jít spíš o jeho strategické zmatení.
Guerilly operují zpravidla v nepřehledném terénu džungle či ve venkovském prostředí, které poskytuje mnohé možnosti ukrytí, kde využívají podpory místního obyvatel, kteří jim následně pomáhají se skrýváním nebo shánění proviantu jako FARC v Kolumbii . Jejich aktivizací se pak mnozí stávají dalšími rekruty v revolučním odboji. Mohou se však transformovat i do městských guerill, které se pohybují v urbánním a využívají tak jiných strategií a taktik jako byli kubánští „Barbaduos“ v boji o město Santa Clara, guerilla Tupak Amaru v Peru nebo radikálně-levicové partyzánské hnutí Tupamaros v Uruguayi či Montoneros v Argentině.
Guerilová hnutí zakládají levicově orientovaní intelektuálové s radikálními názory, někdy za tiché podpory levicových a socialistických stran. Následně se hnutí snaží získat pro „společnou věc“ venkovské a domorodé obyvatelstvo, bez kterých by hnutí nemělo potřebnou „lidovou podporu“. To se však právě Guevarovi stalo osudným při jeho pokusu převrat v Bolívii roku 1967, kde místní venkované nepochopili jeho záměr o rozpoutání „celokontinentální revoluce“ proti západnímu imperialismu a jeden z místních rolníků vyzradil armádě pozice jeho partyzánské jednotky. Následně byl Guevara za asistence CIA popraven u městečka Vellegrande, které je dnes téměř kultovním místem jeho vyznavačů.
Zapatisté v Chiapasu – Ozbrojené nenásilí
„Starý Antonio říkával, že boj je jako kruh.
Může začít v jakémkoliv bodě, ale nikdy nekončí.“
Subcomandante Marcos
Nejznámějším guerillovým hnutím současnosti v Latinské Americe s globálním přesahem je zapatistické hnutí v Chiapasu (Zapatistas). Tato guerilla vznikla na základech tajné revoluční organizace FLN, které postupně vykrystalizovala v ozbrojenou revoluční frakci Zapatovy armády národního osvobození – EZLN (Ejército Zapatista de Liberación Nacional). Guerilla vznikla již v osmdesátých letech na obranu indigenního obyvatelstva proti beztrestnému násilí vládních jednotek proti nim. Aktivizovala se však až na popud oznámení mexické vlády o podepsání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1992, kde mělo být deklarováno, že vláda může obchodovat s pozemky domorodých obyvatel na jejich území.
Svůj původ má hnutí dovozeno od postavy nejznámějšího mexického revolucionáře Emiliana Zapaty (1879-1919) z dob Mexické revoluce v letech 1910 – 1917, který se postavil na stranu utlačovaných domorodých obyvatel v chudých zemědělských oblastech jižního Mexika proti dlouhotrvající represivní a autoritářské vládě Portfiria Diaze (vládl 35 let). Zapata byl známý svým prohlášením, že půda je toho, kdo na ní pracuje. Bojoval za pozemkovou reformu a navrácení půdy venkovskému obyvatelstvu. Naslouchal však i levicovým intelektuálům a anarchistům. Nakonec byl však zákeřně zastřelen a vstoupil tak do panteonu legendárních revolučních postav boje za utlačované menšiny v Mexiku.
Zapatistické hnutí bylo geopoliticky lokalizováno do hornatého Lacandonského pralesa ve státě Chiapas, při hranicích s Guatemalou, jednoho z nejchudších států Mexika s největším počtem domorodých obyvatel. Zapatisté ideologicky vycházejí kromě odkazu Zapaty s indigenního (či indigenistického) hnutí v propojení s revoluční levicovou tradicí ovlivněnou neortodoxním marxismem, guevarismem a anarchismem. Zapatisté však zavrhovali jak sovětský, maoistický ale i kubánský model totalitaristické či autoritativní vlády. Jako jedna z mála guerill si EZLN dokázala získat na svou strana většinu domorodého obyvatelstva v oblasti Chiapasu, složeného převážně s populace Mayů, jejichž práva byla a jsou silně potlačována a marginalizována a docházelo na nich k beztrestnému páchání násilí.
V zásadě se však zapatisté dnes řídí svou vlastní ideologií „ozbrojeného nenásilí“, založeném na zakládání autonomních obcí – caracolů, kde všichni členové participující na zemědělské soběstačnosti a nezávislosti. Rovněž zastávají horizontální organizaci společnosti, která má blízko k původní formě anarchistických komun a hippie komunit, kde se na rozhodování podílejí všichni členové. U zapatistů je přítomen ve velké míře také feminismus, kdy ženy mají stejné práva a funkce jako muži (např. Comandanta Ramóna). Zapatisté se živí převážně pěstování kávy v kooperativních družstvech s vlastní distribucí, kde vylučující jako zprostředkovatele nadnárodní kapitál globálních firem. Jako svou standartu pak používají rudou pěticípou hvězdu na černém pozadí a jejich hlavní heslo zní: „Tázáním kráčíme“.
Zapatistická rebélie poprvé veřejnost upoutala svou akcí z 1. ledna 1994, kdy asi 2.000 ozbrojených zapatistů obsadilo radnice v městech San Cristóbal de la Casas, Oscosing, Altamirano a Las Maragritas a vyhlásili neposlušnost mexické vládě. Od kolem projíždějících automobilistů žačali vybírat „válečnou daň“ a některým zabavovat i automobily. Unesli také guvernéra Chiapasu C. Absalóna, donutili ho pracovat na kukuřičném poli, a pak ho zase propustili na svobodu. Eskalované násilí mezi vládou a zapatisty uzavřel příměřím až sancristóbalský biskup Samuel Ruiz.
Postupem času aktivity zapatistů přešly převážně v nenásilné akce. V obecnou známost vešel jejich 1.200 km dlouhý pochod na Mexiko City v roce 1997, kde chtěli zveřejnit své požadavky na vládu v „První deklaraci z Lacandonského džungle“ (Později přidali dalších pět). Zapatisté však byli stále v hledáčku federální vlády, které na ně dělala ozbrojené a leckdy brutální přepady za pomoci paramilitárních jednotek. Téhož roku došlo k Actealskému masakru, kde tyto vládou podporované jednotky zmasakrovaly 45 neozbrojených účastníků katolické mše. Mezi oběťmi byly i ženy a děti. Konzervativní prezident Vincente Fox, zvolený v rovce 2000 populisticky sliboval, že věci v Chiapasu vyřeší za patnáct minut, což se mu nakonec samozřejmě nepodařilo. V roce 2012 u příležitosti konce Mayského kalendáře pro změnu prošlo 40.000 maskovaných zapatistů za hrobového ticha napříč několika městy v Chiapasu, což už byla v podstatě forma protestního uměleckého happeningu. Pak jejich činnost v očích veřejnosti na čas zase utichla a věnovali se zemědělství.
K mediální pozornosti zapatistů pomohla především záhadná a dnes již ikonická postava mluvčího hnutí Subcomandate Insurgente Marcose (také zvaného El Sub), ironicky nazvaném „zástupce velitele“, který předtím například pomáhal sandinistům zakládat odbory. Marcos proslul svou neustále zahalenou tváří v černé kukle s dýmkou u úst, s indiánskou přezdívkou „Mluvící dýmka“ či popartovým označením „Global Rebel Icon“. Takto se účastnil i televizních debaty, která tak nabyla až postmoderního diskurzu. Pro hnutí se stal Marcos mediálně nejreflektovanější postavou, přestože nikdo dodnes nezná jeho pravou identitu. Dle mexické vlády jde o osobu jménem Rafael Sebastián Guillén Vicente (nar. 1957), bývalého univerzitního profesora filozofie a antropologie, což však bývá stále zpochybňováno. Marcos napsal mnohá zapatistická komuniké, v kterých proslul svou postmoderně vytříbenou nápaditostí a inteligentním humorem, čímž mohl v lecčems připomínat sofistikovanější obdobu legendárního „Che“ Guevary, který měl taktéž mnohé intelektuální přesahy.
Marcos naučil indiány latinku, a protože znal jejich posvátné texty jako mayskou knihu mrtvých – Popol Vuh a naučil se mluvit jejich dialektem, pojali k němu důvěru a na oplátku ho naučili umění, jak přežít v džungli. Krom programových prohlášení však Marcos napsal i literárně oceňovaná beletristická díla pro širokou veřejnost jako Příběh starého Antonia nebo Nepohodlní mrtví (obě byly přeloženy i do češtiny nakladatelstvím AFED), které vykreslují zapatistické revoluční aktivity, ale i humorné osobní příběhy jednotlivých aktérů v kontextu politické situace v Mexiku. Další jeho zásadní knihy Our Word is Our Weapon a The Story Of Colours, zatím nebyly do češtiny přeloženy. Později v roce 2014 si změnil jméno na Subcomandamte Galeano, na počest mexickou vládou zavražděného zapatistického učitele a aktivisty, obdobně jako kdysi přijal jméno Marcos.
I díky Marcosovi začali zapatisté používat již v raných devadesátých letech ke své propagandě internet, přes který dávali světu vědět o svých aktivitách. Vzbudili tak celosvětovou podporu, a tím nezůstali pouhým lokálním povstáním, jako většina podobných. Tím se zapatisté stali prvním globálním guerillovým hutím, které dokázalo využít masová média ve svůj prospěch. V Chiapasu pak hnutí pravidelně pořádá Fórum za lidskost a proti liberalismu, jehož se účastní i mnohé levicově orientované antiautoritářské a alterglobalizační hnutí a skupiny z celého světa. Zapatisté tím chtěli ukázat, že neoliberalismus vyčerpal svůj potenciál a zklamal mnohá očekávání slabších a menšinových sociálních skupin a je čas svět decentralizovat a umenšit vliv globálního kapitalismu, což se dnes stává, čím dál víc ožehavější.
Ačkoliv díky své medializaci mají zapatisté, bezesporu globální přesah, nenabádají nikoho k jejich napodobování v celosvětovém měřítku, naopak chtějí, aby se každý šel vlastní cestou, která je ideální v tom kterém prostředí nebo kultuře (proces glokalizace). Zároveň hnutí deklaruje ve svém pojetí Dobré vlády, že nepředstavuje žádné nové politické uskupení, které chce mít podíl na státní moci, pouze usiluje o možnost rozhodovat o svých vlastních věcech a záležitostech dlouho ignorovaného indigenního obyvatelstva. Tím se dá zapatistické hnutí považovat z podstaty i za indigenistické.
Světlá stezka v Peru – Od osvěty k terorismu
„Politická moc vychází z hlavně pušky.“
Mao Ce-Tung¨
Nejznámější a zároveň nejbrutálnější guerillové hnutí v Latinské Americe, které je mnohými klasifikováno jako teroristická organizace, operovalo pod názvem Světlá stezka (Sendero Luminoso) na území Peru. Hnutí založil marxistický filozof Rubén Abimael Guzmán Reynoso, působící na univerzitě v Ayacuchu, spolu se svými studenty. Levicová politická strana pod celým názvem Komunistická strana Peru Světlé stezky José Carlose Mariáteguiho se začala formovat okolo roku 1970. Ideově tím navázala na marxistického teoretika a poltického filozofa José Carlose Mariáteguiu (1894–1930), který se snažil adaptovat levicové myšlenky marxismu na latinskoamerické prostředí. Problém Peru však byly malá industrializace a silný vliv katolicismu s příklonem k antikomunismu a tudíž minimální existence klasického revolučního potenciálu v podobě proletariátu (10–15 % populace), obdobně tomu nakonec bylo i v Rusku v revolučním roce 1917 nebo v Číně v době Kulturní revoluce.
Hnutí tedy nejdříve ideologicky operovalo mezi sovětským a čínským vlivem, ale po roztržce v roce 1963 mezi těmito největšími socialistickými hegemoniemi se Guzmán rozhodl pro následování té radikálnější, ale i násilnější filozofie Mao Ce-tungu a jeho čínské podoby „komunismu“ – Maoismu. Guzmán absolvoval nakonec i výcvikový pobyt v Číně, kde se naučil mnohým partyzánským taktikám a ideologickým trikům Maoistů. Při převratu počítal s využitím místního indigenního rolnického obyvatelstva, které v převážně hornaté oblasti Peru, výrazně převažuje. Venkovské obyvatelstvo se mu však nikdy zcela nezdařilo mobilizovat, i když sázel na vysoké kolektivní vědomí a komunitarismus domorodých Inků.
Světlá stezka nebo také senderisté se vyznačovala charakterem politického náboženství a vysokou ideologickou ortodoxií, hraničící až s fanatismem. Jednalo se o kult osobnosti neomylného vůdce. Guzmám postupně vystupoval pod mytologizujícími jmény „čtvrtý meč marxismu“, „doktor Puka Inti“ (Rudé slunce) nebo „předseda Gonzálo“, obdobně jako Velký předseda Mao. Hnutí senderistů chtělo být součástí Velké kulturní revoluce, kde by byl navždy odstraněn stávající imperialistický řád a materiální nerovnost a nastolena „Nová demokracie“, a tím završena totální přeměna myšlení lidí, změněna peruánská identita a zrušena peněžní ekonomika, jako symbol kapitalismu. To vše plánováno jako v Číně i za cenu fyzické likvidace odpůrců, kterých mělo být až 120.000. Dle ideologie Světlé stezky by se do čela centralizovaného státu měla postavit „jediná a všemocná“ Komunistická strana Peru za podpory silné Lidové armády a Jednotné fronty všech obyvatel. Svou věrouku Guzmán kodifikoval ve své kultovní knize Gonzálova mysl, která připomíná Maovu Rudou knížku. Zástavou senderistů byl vcelku nepřekvapivě žlutý srp a kladivo na červeném pozadí. V největším rozpuku měli sendersité pouhých 7.000 následovníků, což zas není tak moc na plánované masové hnutí, které původně chtělo mít milióny přívrženců.
Zpočátku šlo hnutí převážně o osvětovou činnost, později se však uchýlilo do ilegality v podhůří And, začalo se vyzbrojovat a transformovat do vojenské guerilly. Násilný aktivismus Světlé stezky započala roku 1980, kdy její členové vypálili volební místnosti v obci Chuschi v provincii Ayacucho, kde demonstrativně poukázali na zbytečnost voleb, které pouze podporují stávající polofeudální režim. V průběhu let následovaly bombové atentáty na představitele moci nebo své umírněné levicové oponenty, ale i útoky na civilní obyvatele. Prováděli sabotáže na mosty nebo silnice, došlo i na kompletní vyřazení elektrického rozvodu v Limě. Později se Světlá stezka přikláněla k frontálním vojenským útokům na rozdíl od rozptýlených „guevarovských“ guerill. Cílem Světlé stezky v této fázi boje bylo vyvolat mezi místním obyvatelstvem velkou vlnu teroru, která by jí umožnila kompletně převzít vládu nad Peru a vytvořit zde komunistickou diktaturu po vzoru Mao Ce-Tunga či Pol Pota v Kambodži, která byla ze všech nejkrvavější.
K převratu se snažili senderisté ideologicky i vojensky využít především nativní etnické obyvatelstvo, v jehož jménu se měla revoluce odehrát. Do své ideologie tak zapracovali i inckou mytologii a mystiku. Dokázali využít i domorodé nevraživosti proti bohatým a vzdělaným obyvatelům „španělského původu“, k nimž však většina vůdců hnutí původně sama patřila. Světlá stezka se však kvůli své brutalitě nikdy netěšila velké podpoře peruánského ani indigenního obyvatelstva. Později začalo hnutí ochraňovat ilegální pěstitelé koky, z čehož jim plynuly značné příjmy. Tuto „drogu“ považovali senderisté za „atomovou bombu“ v boji proti USA, které bylo největším jejím odběratelem.
Revoluční běsnění Světlé stezky uzavřela až nastolená diktatura Alberta Fujimoriho (vládl v letech 1990 – 2000), který slíbil ukončit její dlouholetý teror a tím si populisticky získat Peruánce na svou stranu. V roce 1992 se mu podařilo zatknout v luxusní rezidenci v Limě samotného duchovního vůdce hnutí Abimaela Guzmána, který odtud řídil agreární revoluci. Následně by vystaven v pruhovaném vězeňském obleku v kleci, aby tak být mohl veřejně dehonestován. Od té doby je bez svého vůdce hnutí silně oslabeno a téměř ukončilo svoji činnost. Občas od času se objevují i zprávy o zbytku querilly pohybující se roztroušeně v peruánském pralese a zotročující místní obyvatele. V roce 2002 se objevilo navazující hnutí nazvané Movadef, které žádalo Guzmánovo propuštění, protože vytušilo neutuchající nespokojenost obyvatel s dosavadními pravicovými vládami a jejich pokračující represí. Výsledkem celého revolučního hnutí senderistů však nakonec místo paradigmatické tranzici ke komunismu a spravedlivějšímu politickému zřízení“ byla jen mnohaletá vlna krvavého teroru, které padlo za oběť téměř 70 000 lidí. Nutno poznamenat, že zhruba polovinu obětí mají na svědomí provládní jednotky – fašizující Eskadry smrti.
Zapatistické hnutí vs. Světlá stezka (Zapatistas X Sendero Luminoso)
„Každá partyzánská válka, která je vedena
bez podpory místního obyvatelstva,
je odsouzena k porážce“.
Che Guevara
Z těchto dvou případů guerillových hnutí je patrné, že když dva dělají totéž, nemusí to zdaleka být totéž. V rámci komparativní politologie by se dalo konstatovat, že tato dvě latinskoamerická guerillová hnutí druhé poloviny 20. stol. byla v postatě svými strategiemi a východisky téměř pravým opakem. Světlá stezka šla cestou krvavého teroru a zastrašování politiků, svých odpůrců a civilních obyvatel, i když to nebyla její původní strategie. Naopak zapatisté primárně začali svou činnost jako ozbrojená guerilla FSLN, ale později přešli k nenásilným formám odporu, jako jsou mírové akce, happeningy, pochody, demonstrace, konference a občanská neposlušnost vůči centrální vládě.
Senderisté se chtěli ujmout centrální a totální moci v Peru pod diktaturou silné vůdcovské pozice Guzmána po vzoru rudých gard a Velkého předsedy Maa, kde mělo dojít k totální přeměně myšlení obyvatel, i za cenu vyvražďování opozice. Naopak zapatisté dodnes uplatňují horizontální decentralizovanou organizaci ve svých caracolas po vzoru anarchistických komun a kmenových tradic indigenních obyvatel, kde jejich líd je nazýván subcomandante (zástupce velitele) Marcos a sdílí úlohu především mluvčího, tedy nikoliv mocenskou pozici, ale pozici jednoho z mnohých. Je však vidět, že výrazná postava jako vzor následování je nějakým způsobem potřebná z důvodu mobilizace všech aktérů a silné tradice latinskoamerického caudillismu, ale může nabýt různých projevů a podob.
Ekonomicky se Světlá stezka nakonec uchýlila k ilegálnímu obchodu s narkotiky, které chtěla alibisticky využívat jako zbraň. Zapatisté zas začali pěstovat lokální kávu a drobné předměty a suvenýry pro své příznivce, ale i „revoluční turisty“. Senedristé si však nikdy nedokázali díky své brutalitě zcela získat domorodé indigenní obyvatelstvo, zapatistům se to naopak povedlo, díky pochopení jejich kultury a mayských tradic. Světlá stezka chtěla domorodých nativních obyvatel využít ke svým cílům a přeměnit jejich myšlení za komunistické. Zapatisté naopak od začátku respektovali domorodé tradice a byly ochotni přijmout „indiánské“ myšlení za své, a to z důvodu, že většina členů hnutí jsou sami mayského původu. Jedná se tedy o první převážně „indiánskou guerillu.“
Je faktem, že mezi působením těchto dvou guerill či hnutími byl časový posun zhruba o jedno desetiletí. Senderisté zažili svůj největší rozpuk v osmdesátých letech a zapatisté v letech devadesátých dvacátého století. Proto je velmi těžké, či spíše nemožné zhodnotit, jak by vypadal boj Světlé stezky v době internetu, který za jejich povstaleckých aktivit ještě ani neexistoval. Jejich boj tak zůstal nakonec jen lokální revolucí, jež nikdy nedosáhla svého cíle, i z důvodu, že v Peru v té době existovaly demokratické volby, nikoliv diktatura. Při troše imaginace se dá předpokládat, že jejich propaganda by dnes mohla vypadat obdobně jako mediální propaganda brutálně militantního Islámského Státu. Naopak zapatisté dokázali internetu využít ke svému globálnímu zviditelnění a tím na svůj revoluční boj upřeli světovou pozornost, a tím s nimi i mexická vláda musela začít vyjednávat.
Mezi těmito dvěma latinskoamerickými guerillami je tak z časového posunu v komparaci rovněž problém v tom, že po pádu sovětského bloku by zřejmě už nikdo neměl zájem přeměnit státní režim za čistě komunistický, protože by už neměl žádnou vnější podporu v Levém bloku, který už je dnes minulostí. Zapatisté tudíž zvolili postmoderní přístup za využití komunikační technologie své doby v kombinaci s domorodými tradicemi, a tak svou revoluci díky internetu globalizovali. Ve jménu decentralizace a boji proti neoliberalismu nadnárodních korporací a úctě ke své zemi, která patří všem, nikoliv samozvaným vlastníkům půdy. Víc, než o jakémkoli jiném guerillovém či indigenním hnutí by se dalo konstatovat, že Zapatisté dostáli okřídlenému heslu: „Mysli globálně, jednej lokálně“.
—————————————
Literatura:
AFED (kolektiv) : Anarchistická Revue EXISTENCE – Zapatisté (č. 2/2019).
GUEVARA, Ernesto: Partyzánské válka. Naše Vojsko, 1961.
HELLINGER, Daniel: Comparative Politics of Latin America. Democracy at Last: Routledge 2011.
HEYWOOD, Andrew: Politické ideologie. Aleš Čeněk. 2008.
KLÍMA, Jan: Dějiny Latinské Ameriky. NLN, 2015.
KŘIČKOVÁ, Aneta: Rebellion in Chiapas: Challenge to Mexican Democracy, Journal of Ibero-amercican studies 2012/volume 4
MALIA, Martin: Lokomotivy dějin – Revoluce a utváření moderního světa. CDK, 2009.
MARCOS, Subcomandante: Příběhy Starého Antonia. AFED, 2017.
MARCOS, Subcomandante: Nepohodlní mrtví. Červený Kostelec: P.Mervart, AFED, 2012.
PEČÍNKA, Pavel: Od Guevary k Zapatistům. Doplňek, 1998.
REID-HENRY, Simon: Fidel a Che – Revoluční přátelství. 1. vyd. Brno: JOTA, 2009.
SPRINGEROVÁ, P., ŠPIČANOVÁ L: Peruánská guerillová hnutí – Ideové kořeny a vývoj od 60. let 20. století do současnosti. (Terorismus. Válka proti státu. Emil Souleimanov, kolektiv autorů. Eurolex Bohemia, 2006.
TOMEK, Václav, SLAČÁLEK, Ondřej: Anarchismus – Svoboda proti moci. Vyšehrad, 2006.
WICKHAM-CROWLEY, Timothy P.: Guerrillas and Revolution in Latin America. Princeton University Press, 1992.
ŽÍŽEK, Slavoj: Mao Ce-Tung – O praxi a rozporu. Grimmus, 2011.