Reklama
 
Blog | Petr Mareš

Kult Revolucionáře – Mýtus o Che Guevarovi je stále živý

Postava argentinského revolucionáře Ernesta „Che“ Guevary de la Serny (1928-1967) je bezesporu nepřehlédnutelná. Ať už v kontextu dějin jako osobnost charismatického strůjce kubánské revoluce, či jako popkulturně marketingová ikona rebela bez zjevných historických konotací. V neposlední řadě ho lze implicitně chápat i jako nábožensky uctívanou kultovní postavu a to nejen v teritoriu Latinské Ameriky, ale u téměř všech levicově zaměřených hnutí z celého světa. Pokusme se jeho postavu interpretovat prizmatem religionistiky.

Kontroverze

Jako historická osobnost je Ernesto Guevara jistě značně kontroverzní. Na jedné straně je mnohými adorován jako neohrožený idealistický revolucionář, bojující za svobodu utlačovaných menšin, a usilující o nastolení beztřídní společnosti a globalizaci lidské solidarity.

Na druhé straně je mu jeho odpůrci zazlívána „krev na rukou“, jelikož se jako guerillový vůdce zřejmě aktivně účastnil i mnohých poprav, (mnohdy i čistě vykonstruovaných castrovým režimem), proto je jimi také nahlížen jako nekompromisní ideolog komunismu, nelítostný vojenský dobrodruh či bezcitný masový vrah. Obvyklé hodnocení většinou vyplývá z premis, jakými se kdo hlásí spíše k levicovým, či pravicovým společenským hodnotám. Jeho uvolněná image je pak, mnohými méně obeznámenými odchovanci popkutury, směšována s image „rockové hvězdy“ 60-tých let, a je jimi řazen do panteonu, v brzkém mládí zemřelých, hvězd rockového nebe, jakými byly Jimi Hendrix či Jim Morrison. Jeho známý „potiskový“ piktogram dnes pro mladé manifestuje pocit rebelie a vzdoru proti establishmentu a je také hojně používán jako reklamní marketingový objekt.

Reklama

Nicméně, v povědomí dnešních obyvatel Latinské Ameriky, je nejuctívanější postavou a tvůrcem novodobé historie a kulturní mytologie, hned po Simonu Bolívarovi. Jeho obří sochy a pomníky nechybí snad v žádné tamní metropoli, a jedna dokonce byla před nedávnem vztyčena, za značné kontroverze, ve vídeňském Dunajském parku, což je jediný oficiální Guevarův památník na území Evropy.

 

Nábožeské analogie

V jazyce freudovské psychologie Guevara trpěl jistým „mesiášským komplexem“, protože byl ochoten obětovat svoje soukromí, politickou kariéru a nakonec i vlastní život za vítězství lidu , nad „prokletím“ imperialismu a celosvětovým „zlem“ (v jeho případě zhmotněným do podoby Spojených Států Amerických), což vede v lidovém podání k často používané vágní analogii s postavou Ježíše Krista a jeho oběti. I jeho slova „V okamžiku, kdy to bude nezbytné, budu připraven položit život za svobodu kteréhokoliv latinskoamerického národa, bez ptaní kohokoliv na cokoliv, bez jakýchkoliv požadavků, bez využití kohokoliv.“ se zdají být pro něj takřka osudovými. Právě slovo „oběť“ mělo pro něj klíčový, až obsedantní význam. „Strana, kterou chceme vybudovat, bude strana oběti.“ Zde míněno ve smyslu, že každý by měl za společnou věc, na oltář revoluce, obětovat některá ze svých soukromých potěšení a jít druhým příkladem. Nechtěl dopustit, aby se vedení strany stalo jen byrokratickým aparátem, mocensky profitujícím na zbytku obyvatelstva, k čemuž na Kubě za Castrova režimu později stejně došlo.

Guevara sám zastával materialisticko-dialektický názor a náboženství nahlížel skrze marxistické prizma byl tedy „přesvědčeným“ ateistou, i když ve svém slovníku rád používal výpůjček z biblické frazeologie, jako např. v dopise na rozloučenou Fidelu Castrovi, věnovaném kubánskému lidu: „Chci zemřít sám, bez vyznání a bez Boha, ukřižovaný ve svých trápeních, obklíčen záští…“, nebo „“Na nová bitevní pole si odnesu víru, kterou jsi mi vštípil, revolučního ducha mého lidu, pocit naplňování nejposvátnější z povinností: bojovat proti imperialismu, ať je kdekoliv.“1 Guevarova často citovaná věta, původně pocházející od kubánského básníka a bojovníka za nezávislost José Martího: „Chci cítit na tváři úder, zasazený do tváře kteréhokoliv člověka“, vyznívá dokonce téměř kristovsky. Zde je nutné také zmínit, že byl intelektuálem renesančního záběru, s přesahem k duchovnějším zájmům, otevřený jakékoliv konstruktivní diskuzi či radám, ne pouhým nekritickým ideologem, jak by se mohlo nezasvěceným jevit. Obdivoval moderní umění, literaturu a poezii, a studoval i nové filozofické směry (zvláště pak Sartra a existencionalismus). Známá je historka, kterak utekl v Paříži své ochrance, aby mohl navštívit Piccasovu výstavu.

 

Putování, proroctví a nalezení cesty

Guevara je autorem i několika knih. Z nich asi nejpřínosnější jsou jeho Motocyklové deníky, jež mají pro jeho další život téměř prorocký charakter, a které byly i zfilmovány (Walter Sallers, 2004). V nich podal poutavý cestopisný záznam své první cesty na motocyklu napříč Jižní Amerikou, vedoucí z jeho rodné Argentiny, přes Chile, Peru, Kolumbii až do Venezuely. Tady by se daly vystopovat mnohé paralely s životy postav světových náboženství. Jako mladý, čerstvě vystudovaný doktor medicíny (se zaměřením na léčbu lepry), se zajímal o život prostých lidí a jejich nemoci (jak opravdové, tak sociální) a také se snažil „uzdravovat“. Stejně, jako např. kdysi Buddha, poznal na své „pouti“ mnoho sociálního utrpení, strádání a smrti. Odtud i jeho další citát „Život jakéhokoliv jediného člověka na světě je cennější, než všechen majetek nejbohatšího muže planety.“ Guevara, původně člen spíše vyšší společenské vrstvy perónovské argentiny, se nakonec setkal se skutečným životem, a začal v něm zažehovat plamen poznání o svém budoucím směřování, a úvahám o možnosti sociální spravedlnosti všech lidí na světě a vymanění se z pout, jím nenáviděné, nespravedlnosti kapitalismu. Dalším jeho velkým objevem byl odkaz původních obyvatel Peru při návštěvě jejich skalních měst Machu Picchu a Cuzco, kde se mu dostalo jakéhosi duchovního osvícení či vhledu do starobylosti kultur Jižní Ameriky. Nejdůležitějším religiózním a prorockým momentem této jeho půlroční cesty bylo však až setkání s jakýmsi  bezejmenným starcem na venezuelském venkově, který mu předpověděl jeho budoucí osud. Slova jako: „Ta neosobní revoluce vám vezme život a dokonce využije i vzpomínku, která na vás zůstane, jako příklad pro nové generace.“ nebo jinde „…vy zemřete se zatnutou pěstí a napjatými čelistmi, v dokonalé ukázce nenávisti a boje, protože nejste symbol něčeho neživého, z čeho se má brát příklad, vy jste opravdová součást společnosti, která se hroutí, jste stejně užiteční jako já, ale neznáte význam, který máte pro společnost, jež vás obětuje.“ zní téměř mytologicky, při vědomí, že toto Guevara sepsal dlouho před tím, než se vůbec setkal v Mexiku s Fidelem Castrem a stal se významnou politickou postavou světového revolučního odboje. Další jeho knihy už jsou spíš taktické manuály partyzánského boje, které popisují metodiku, jak vést úspěšný guerillový boj v oblastech deštného pralesa i v městském prostředí, jako např. Partyzánská Válka, která je dodnes jakýmsi evangeliem všech latinskoamerických guerill. Je jistým paradoxem, že v Latinské Americe nejsou ve většině případů velké rozpory mezi levicovým odbojem a katolickými misionáři, a leckdy dochází k jejich vzájemnému spojenectví proti diktátorským proamericky orientovaným režimům.

 

Smrt a vznik kultu Che

Legendami jsou obestřeny i jeho poslední dny a násilná smrt v bolívijské džungli. Po zradě jednoho z vesničanů, který guevarovým partyzánům nosil jídlo, byl Che zatčen a druhého dne, bez řádného soudu popraven (9. října 1967). Jeho poslední slova k svému katu prý zněla : „Vím, že jsi mě přišel zabít. Střílej, ale jediné co zabiješ, bude člověk“. Ernesto Guevara tedy zemřel ve svých 39 letech jako aktivní revolucionář, „bez bázně a hany.“ I když od jeho vítězného tažení na Kubě (1959), pak v podstatě procházel jen nepochopením ze strany svých soukmenovců, jak v socialistickém bloku, tak i místních obyvatel (Kongo, Bolívie), a vojenskými prohrami, stále pevně věřil v konečné vítězství „Světové Revoluce“, v čemž byl, podle slov jeho současníků, až naivně neoblomný. Jako člověk, podle jeho přátel (např: Valtr Komárek, jeho někdejší ekonomický poradce na Kubě), byl prý vždy přímý a až dogmaticky zásadový, a na rozdíl od Fidela Castra, bez větších politických ambicí a kalkulu, ale možná i schopností .  Pohledem jeho obdivovatelů zůstal v paměti jako ten, kdo chtěl vždy sloužit revoluci „až do roztrhání těla“ (to se doslovně naplnilo) a taky za ni nakonec obětoval i svůj život, což bylo pro vznik jeho posmrtného kultu permanentního revolucionáře zásadním momentem. „Spasit“ svět od jha imperialismu, byl však nadlidský úkol. Nicméně jeho odkaz a stále udržovaná legenda (a to i v současném popkulturně vyprázdněném pojetí) se promítla i do lidové zbožnosti latinoameričanů a jejich kulturní mytologie, v uctívání jeho fotografií, plakátů a soch či jeho narozenin. Venkované v Bolívii u Vallegrande (v místě , kde byl zabit) o něm dokonce mluví jako o „svatém z La Higuera“, který uzdravuje. K velkému nadšení Kubánců přispělo i nalezení jeho kostry v areálu letiště tamtéž (1997), která byla následně slavnostně převezena do Havany do Guevarova muzea. Jeho ruce, uťaté bolívijskými vojáky bezprostředně po jeho popravě, z důvodu iracionálního strachu z možnosti posmrtného vzkříšení, tam byly převezeny už dříve. Lze připomenout i známý fakt, že právě v čistě ateistické společnosti socialistických států, docházelo k největšímu „zbožšťování“ politických vůdců novodobých dějin, čímž se zřejmě paradoxně vytěsňovala odvěká náboženská touha člověka vzhlížet k „božským“ ikonám a uctívání autorit, které si komunistická éra kladla za svůj cíl, jednou pro vždy vymítit jako „opium lidstva“ (Marx).

Na Guevarovu oslavu vznikají nesčetné písně nebo filmy (Steven Soderbergh, 2008), či dokonce komiksy (Spain Rodriguez), jež se snaží, někdy až nekriticky, adorovat jeho hrdinské činy, což však patří k běžné genezi kultovních postav historie a procesu jejich idealizace. Při výročí nedožitých Guevarových 80-tých narozenin (2008), se konal v argentinském městě Rosario, kde stojí jeho rodný dům, festival na jeho počest. Na náměstí, nyní nesoucím Guevarovo jméno, byl vztyčen čtyřmetrový bronzový pomník. Časopis Time ho mimo jiné zařadil do seznamu dvaceti hrdinů a ikon všech dob a francouzský filozof Jean-Paul Sartre ho nazval „nejdokonalejším člověkem naší epochy“. Náš představitel politické levice Miloslav Ransdorf ve své monografii pak „Mužem svědomí“. Ať už je pravda o Guevarově životě jakákoliv, zůstává v myslích jeho obdivovatelů jako živoucí legenda odhodlaného symbolu boje za svobodu a materiální zrovnoprávnění obyvatel celého světa, a věčné touhy po sjednocení všech lidí pod vlajkou Revoluce, za cenu obětování vlastního života, kterou je dnes možno implicitně chápat jako analogii k legendárním postavám světových náboženství.

 

Publikováno v religionistickém časopise DINGIR 1/2010