Současně probíhající hektická a tekutá doba prochází velkými změnami směrem k digitalizaci a technologizaci soukromého i veřejného života, včetně všech jeho aspektů. Můžeme říct, že se součástí tohoto procesu je i fenomén tak efemérní jako je láska?
Museli bychom začít s její definicí, což není zdaleka jednoduché či dokonce nemožné. Zda jde o pouhé chemické procesy v mozku vyburcované oxytocinem, které doprovází sexuální pud obvykle dvou jednotlivců opačného pohlaví, jímž příroda iniciuje jejich vzájemné spáření a tím jejich reprodukci nebo je to spíš hluboký a jedince transcendující iracionální cit, kterým se inspirovalo nejedno náboženství od křesťanství až po hinduismus a založily na něm svoje úspěšné ideologie?
Jinak viděno – láska byla vždy velmi ambivalentní. Intelektuálové se jí pro jistotu vyhýbali, popkultura z ní zas naopak vytvořila absurdní fetiš, LGBT zas doménu své identity a nonkomformity. Ať je to tak nebo tak, láska je nepřehlédnutelný fenomén naplňující stránky nespočtu literárních i odborných děl od Goetheho, přes Márqueze až po Plzáka a je základem reprodukce člověka, ač by se leckdy rád z tohoto koloběhu vymanil.
Blízkost se vzdaluje, dálka se přibližuje
Láska se v 21. století přetavila stejně jako ostatní život do technologické sféry, kde dochází k přenosu dat pomocí slov a rozšiřujícího se „slovníku“ emotikonů. Už není potřeba podivných lidských doteků, ale stačí čilá virtuální komunikace pomocí jednoduchých vět. Ojedinělé nejsou ani dlouhé známosti „na dálku“ bez fyzického kontaktu a osobního setkávání se, kde stačí mít k dispozici jen sociální sítě či bezplatnou instantní komunikační aplikaci. Dva lidé s mobilním telefonem či tabletem v ruce si můžou vyťukávat své milostné poselství na displeji kdekoliv se jim zamane. Dohodnout případnou schůzku je jen otázkou zaslání zprávy v chatové komunikaci. Interakce je okamžitá. Nikdo nemusí čekat celý týden na odpověď v poštovní schránce či vytoužené zavolání na rodinný či pracovní telefon. Každý si může svou privátní milostnou komunikace odbít nepozorován třeba v pravé poledne ve frontě u pokladny v supermarketu nebo na pracovišti v svém open office. Bez vzájemné fyzické přítomnosti toho druhého a zdánlivě bez společenské kontroly a omezování.
To vše by mohlo být vcelku bráno pozitivně, kdyby nešlo o svět, kde se vše na síti proměňuje na jedničky a nuly a je možné dohledat a kontrolovat. Každý tak nechává po svých virtuálních milostných avantýrách digitální stopu, která zůstává pravděpodobně nesmazatelně otisknutá v matrixu Velké sítě. Technooptimismus přelomu milénia, kdy se digitální avantgarda věřila na globální konektivitu všech lidí ve vzájemné kooperaci vzali pomalu za své, když kyberprostor začaly okupovat globální korporace a kontrolovat státní bezpečnostní složky. Vše i milostné vzplanutí na Facebooku či Instagramu se tedy děje „pod dohledem“ vyhledávacích robotů a jejich sofistikovaných algoritmů, které jsou schopni dát v pravou chvíli vědět, když narazí na podezřelý výron dat neodpovídající standardům. A vše se dá přeci použít a zneužít, pokud by se člověk stal veřejně známou osobou nebo jako „obyčejná“ kybernetická šikana. Svět se stal globální vesnicí, kde může každý šmírovat každého a často to i dělá. Statistiky tvrdí se, že nejčastější úniky hesel a prolomení účtů na sociálních sítích jsou od nejbližších přátel a příbuzných, kteří sledují své blízké.
Sex ano, ale bez reprodukce
Díky snadno dostupné pornografii na internetu či virtuální realitě může pak téměř každý shlédnout a při troše fantazie i prožít jakoukoliv, třeba i většinovou společností nepreferovanou sexuální praktiku s desítkami až stovkami virtuálních partnerů, aniž by mohl dostat pohlavní chorobu či někoho sáhodlouze přemlouvat, aby se jí také zúčastnil. Zatímco ti, co se tomuto novodobému řemeslu věnují profesionálně a souloží „za nás“ , říkají, že je to jen práce, jako každá jiná, prostě velká dřina nikoliv žádná slast, jak si často myslí běžní uživatelé porna.
Zde jde samozřejmě spíš o fyzickou sexualitu, než romantickou lásku, i když zbavenou své skutečně fyzické podstaty. Ta však díky její medializaci stává určitým mustrem běžného sexuálního chování. Není divu, že někdo pak odhodí svůj skutečný sexuální život za hlavu a oddá se ideálnímu světu virtuality a omamné masturbace, nebo nalezne jinou formu slasti jako třeba gastroporno či jiné extatické opojení. Vznikají tak hnutí asexuálů či dalších netradičních přístupů k sexualitě jako bisexualita či polyamorie, které přehodnocují původní přístupy k vlastnímu tělu a nukleární rodině, která byla minimálně pro stát vždy tak posvátná. Vždyť pro něj každý nový lidský tvor, je i nová lidský zdroj a pracovní síla a hlavně daňový poplatník, tvořící důchodovou politiku, jak by řekli státní úředníci.
Postreprodukční doba a „umělá generace“
Na okraj zájmu a původnímu cíli lidské lásky se tak dostala, dříve lidskou společností tak protěžovaná, reprodukce lidského pokolení, která měla v historii vždy primárně zajistit pokračování, jak genetického, tak informačního materiálu. Vzrůstající demografickou křivku za nás dnes vytvářejí buď lidé ze zemí tzv. „třetího světa“ či „globálního jihu“ a nebo jsme částečně tento proces odevzdali do rukou technologie, abychom si mohli dále užívat vymožeností života v digitálním věku a nemuseli se tak příliš brzy starat o další generaci, která nás často těchto možností zbavuje a nutí nás se uskromnit a nebýt tak pouhými atomizovanými jednotkami neoliberální „postreprodukční doby“, což je v rámci liberální demokracie zcela legitimní, jako samo rozhodnutí nemít nikdy vlastní děti.
Svoje sehrálo i výrazné ekologické znečištění životního prostředí, mající zásadní vliv na lidskou plodnost, ponechávající dost často vše na poslední chvíli, když už je téměř pozdě. O tom jaký má vliv na nemožnosti otěhotnět běžným způsobem, nezdravý životní styl, kariérní postup či pozdější rozhodnutí mít potomstvo netřeba asi dlouze polemizovat. Fenomén, který se nazývá trochu kontroverzně „umělá reprodukce“ tak přinesl novou formu lidského rozmnožování v technologickém věku, tak jak ho kdysi předpověděl už Aldous Huxley ve svém legendárním díle Krásný nový svět aneb Konec civilizace. Pro někoho možná černá můra, pro jiné poslední možnost setkat se v životě se svým vlastním přímým potomkem, když přirozená plodnost se díky technologické civilizaci stává na Západě „nedostatkovým zbožím“.