Reklama
 
Blog | Petr Mareš

Markovo evangelium okem dnešní doby

Ježíšova legenda žije v imaginaci věřících i nevěřících a je tak obohacením kulturního a sociálního myšlení lidí celého světa až do dnešních dnů a jeho osud může být dobrým příkladem pro morální obrodu i v současné době, kdy vítězí konzumerismus, kult peněz, morální úpadek a destruktivní chování vůči planetě, obdobně jako v jeho době. Podívejme se blíže na zásadní Markovo evangelium očima dnešní doby.

Markovo evangelium, je druhým ze čtyř kanonických evangelií (dobrých zvěstí) Nové zákona, které poukazuje na skutky, život a promluvy židovského kazatele Ježíše Krista z Nazaretu ze země Galilejské. Jde o fundamentální dílo křesťanské věrouky, stavící své základy na víře v jediného Boha vtěleného do Ježíšovy postavy a spása lidstva z utrpení skrze jeho sebeobětování. Toto je pak shodné pro všechna základní křesťanské konfese, tedy jak pro katolickou, evangelickou, tak i pravoslavnou církev. Tím dal Ježíš, zvaný Kristus původně židovskému Bohu punc universality, i když to zřejmě zdaleka nebyl jeho původní plán.  Jako zásadní náboženský „revolucionář“ židovského původu se snažil především o reformu židovské náboženské tradice, která byla v rozkladu a „znesvěcená“ přílišným formalismem a pokryteckým jednáním (farizejové, saducejové) na úkor skutečné víry v Boha a dodržování jeho přikázání ve prospěch fungujícího společenství.

První svědectví o Ježíšově životě byla zřejmě sepsána až několik let po jeho mučednické smrti na kříži, proto se dá o historické věrohodnosti jeho postavy vcelku snadno pochybovat. Ovšem, pokud budeme vycházet z faktu posledních vědeckých výzkumů, že se Ježíš narodil zhruba okolo roku 30, zemřel cca ve svých 33 letech a evangelium dle Marka, které je zřejmě nejstarším synoptickým evangeliem, které bylo sepsáno přibližně roku 70, pak k tomuto záznamu mohl dojít jen několik málo let po jeho skonu. Ať tak či onak, jako duchovní symbol či ideální vzor pro všeobecnou společenskou morálku a etické jednání jedince ve společnosti je Ježíšovo legendární historické působení zajisté použitelné i pro dnešek.

Je však dobré vystříhat se doslovnosti výkladu, který zřejmě nic moc nevypovídá ani tak o Ježíšově „pravém“ učení, jako spíš o pozdější interpretaci jeho zapisovatelů či vykladačů – zvláště pak,  uvědomíme-li si, že už jde o několikerý „překlad překladu“ do různých jazyků, které prošly v rámci staletí zásadní transformací. Proto interpretovat evangelia, Bibli, či jakékoliv jiné náboženské zdroje doslovně, je spíš doménou různých ortodoxních exegetů, snažících se víru „zapouzdřit“ a kodifikovat, než snahou upřímných hledačů, chtějících se dobrat skutečného pochopení Ježíšovi zvěsti. Je-li to vůbec po více jak dvou tisíciletích vůbec možné.

Markovo Evangelium opomíjí, na rozdíl od jiných synoptických evangelií, Ježíšovo narození a jde rovnou k jeho kazatelskému a „divotvornému“ působení. Do doby jeho pokřtění v Jordánu Janem Křtitelem, jeho duchovním učitelem, prorokem a zvěstovatelem brzkého příchodu nového spasitele – Mesiáše. V té době se to hemžilo v Judsku spoustou dalších proroků a pseudomesiášů, kteří kázali obdobné apokalyptické zvěsti. Ježíš však byl jediný, který se odhodlal (či cítil, že je povolán) vzít spasitelské břímě na sebe a prohlásit se jak za Syna Člověka, ale zároveň i vcelku troufale za Syna Božího. Zároveň však božskou podstatu neupíral ani ostatním lidem, včetně žen a dětí, které dle něj byly obzvlášť blízké Bohu, pro svou prostotu a nezištnost.

Nejdůležitější pak bylo spojení Ježíšovi osoby s postavou nového židovského krále, jehož příchod Židé stále s napětím očekávali. Jeho kázání nebylo zcela nové, ani zásadně objevné (obdobnou eschatologii kázali třeba i esejci a další židovští reformátoři), nicméně jeho podání bylo zřejmě nejpůsobivější a zanechalo v jeho následovnících a posluchačích nesmazatelnou stopu a touhu po napodobení. Důležitá byla zřejmě i Kristova autentická důslednost v příkladném naplňování svých prohlášení, čímž jen stvrzoval odhodlání a tím i důvěryhodnost svého poselství o příchodu Království Božího. To pak mělo být spirituálním „Královstvím“, které měl každý objevit uvnitř sebe sama duchovní přeměnou (osvícením), nikoliv fyzické království nastolené až v nějaké daleké mytické budoucnosti.

K odhodlání vystoupit před lid se svým zásadním konceptem došlo až po jeho několikadenním odloučení v poušti, kde zřejmě hluboce meditoval o Bohu a „věcech posledních“ a promýšlel si své veřejné působení. Toto je nakonec společné všem velkým duchovním tradicím jako je judaismus, islám či buddhismus, v kterých hlavní protagonisté věrouky Mojžíš, Muhhamad nebo Buddha nejdříve odcházejí do pustiny odloučení, aby byli „pokoušeni“ a zápasili se svými démony a nakonec vyšli jako vítězové zpět mezi lid a zvěstovali jim svoji objevenou pravdu nebo Boží záměry.

Markovo Evangelium se z velké části zaměřuje na Ježíšovi zázračné skutky a uzdravování, kterými zřejmě dokázal věřící přesvědčit o jeho nadpozemských vlastnostech. Z určitého úhlu pohledu by se dalo tvrdit, že tak navazoval až na tradici židovského šamanismu, prokazováním léčitelských schopností a komunikací s duchovním světem. Další jeho „zákroky“ by se daly popsat i jako vymýtání ďábla (Uzdravení posedlého v Gerase), kteréžto praktiky později převzala inkvizice. Některé jeho skutky by se z dnešního hlediska daly nazvat spíš eskamotérstvím (chození po vodě). Ježíšovi léčitelské schopnosti lze dnes už těžko doložit, ale dá se předpokládat, že měl velmi charismatickou osobnost a nemocné dokázal motivovat k objevení nové životní vitality skrze náhle zjevenou víru v Boží moc, dle motta „Věř a víra tvá tě uzdraví.“

Ježíš Kristus se v proslovech vyjadřoval především symbolicky v metaforách a podobenstvích a někdy si i protiřečil (srovnej Ježíšova rodina a Tradice Otců). Záleželo tedy spíš na dané situaci a kontextu, jak použil danou formulaci, aby došlo k efektu „zenového koánu“, tedy vytržení myšlení z konveční reality a osvícení mysli tázajícího se či oslovovaného. Nešlo mu zřejmě tolik o logickou důslednost jeho kázání, ale spíš o navození vypjaté emoční situace, která přináší náhlé duchovní probuzení (katarzi) a přehodnocení dosavadních hodnot a je aplikovaná na aktuálně probíhající událost.

Nepřehlédnutelný je Ježíšův striktní (až „levičácký“) postoj k odmítnutí majetku v jeho výroku: „Spíš projde velbloud uchem, jehly, než vejde bohatý do Království Božího“ (Mk 10, 25). Jeho přímý důraz na chudobu i za cenu seberozdání se je téměř všudypřítomný, zřejmě souvisí i s jeho „nízkým“ původem tesaře i jeho prvních následovníků, kteří byli taktéž jen chudými a negramotnými rybáři či řemeslníky. Snad jen Máří Magdaléna dle legend oplývala jistou vzdělaností, přestože se živila jako prostitutka. Proto rovněž i jeho postoj k „učenosti pro učenost“ je veskrze negativní. Přiklání se spíš k  mysticismu, tedy k přímému spojení s božskou podstatou skrze víru a lásku k bližnímu, než za pomoci intelektuálních spekulací rabínských exegetů či zprostředkovanou spásu chrámových „kupčíků“, kšeftujících s vírou a odpuštěním Boha.

Z toho pohledu se jeví i sama katolická Církev jako ztracená z cesty následování Krista, kde důsledné kněžské formality a úkony (idolatrie), výlučnost komunikace s Bohem a orientace na majetek (ústřední bod Ježíšovy kritiky) jsou mnohdy důležitější než samo jeho učení a občas jdoucí i proti němu. V tomto duchu byla k uchopení pravé podstaty Ježíšova odkazu možná blíže různá esoterická hnutí, která byla později Církví prohlášena za heretická jako například Gnostici. Koneckonců Ježíš sám vykládal své přesné učení jen úzkému kroužku nejoddanějších následovníků – dvanácti apoštolům, které měli jeho učení šířit dál. Pro ostatní měl jen své metaforická vyjádření, které však mohla mít vícero interpretací, ale také dezinterpretací. S tím však zřejmě musel počítat.

V jistém slova smyslu křesťanství jako nauka o trojici (Otec, Syn, Duch) nemůže být na rozdíl od judaismu či islámu považováno za čistý monoteismus a velmi připomíná spíš reinkarnační hinduistický panteon (Brahma, Višnu, Kršna), kde každý plní svou jedinečnou úlohu a zároveň jsou aspektem téhož božství. Trinitářství je tedy až pozdější nános křesťanských interpretací, než původní Ježíšovo učení, které se upínalo k jedinému nedělitelnému Bohu  a trochu uměle navozenou teologickou problematiku o trojjedinosti Boha vůbec neřešilo.

Velmi důležitou postavou celého biblického příběhu je taktéž Jidáš Iškariotský, který Ježíše zradil a tím navodil jeho mučednickou smrt, bez které by však tento mytologický příběh nebyl zdaleka tak působivý a nedosáhl zřejmě takového globálního věhlasu. Tato rozporuplná postava náboženských dějin si tedy jistě také zaslouží své významné místo v historii náboženství. Zvláště přihlédneme-li k tomu, že dle křesťanského učení o odpuštění mu muselo být už dávno odpuštěno. V legendách však žije jako osoba trpící za svoje jednorázové selhání „až na věky“.

V samotném závěru procesu ukřižování Ježíše na Golgotě, umírající na kříži prý, dle pramenů, vykřikl větu: „Eloi, Eloi, lama sabachtani“, což v překladu znamená: „Otče, Otče, proč si mne opustil“ (Mk 15,34), což není nic jiného, než Žalm 22 z První knihy žalmů ve Starém Zákoně. Místo zoufalého výkřiku bych si tedy troufl „kacířsky“ naznačit, že si možná mohl prozpěvovat tento starý chvalozpěv. Výkřik však zní daleko teatrálněji, než kdyby šlo o pouhé stoické pobrukování. To se ale už pouštím na půdu spekulací, které se kolem postavy Ježíše vyrojilo za ta staletí bezpočet, od těch teologických až po umělecké fabulace filmů Poslední pokušení Krista, Šifra Mistr Leonarda nebo satira Život Brianův. Kde však chybí exaktní důkazy pracuje lidská fantazie.

Konečným vyústěním evangelia podle Marka je pak Kristovo vzkříšení z mrtvých na Velikonoce, kterým své divotvorné schopnosti dokonal. Jde o nejspornější fakt v jeho příběhu a zároveň o nejdůležitější premisu pro věřící křesťany. Pokud by k tomuto spektakulárnímu „zázraku“ nedošlo, zřejmě by Ježíš zůstal jen jeden z mnoha významných proroků zvěstujících slávu Boží. Přesto to v rámci fyziologických schopností zní až neuvěřitelně. Zde bych si dovolil ještě jednu nabízející se spekulaci o možné Ježíšově jogínské praxi, která může při „mrtvění“ dechu udržet člověka živým i několik dní po jeho domnělé biologické smrti. Ježíšovo vynesení na nebesa však spíš odkazuje k jeho skutečné fyzické smrti v lidském těle. Posmrtné promluvy k apoštolům pak mohou naznačovat schopnosti duše zjevovat se svým bližním i po smrti, tak jak k tomu docházelo třeba v praktikách spiritismu.

Je však dost možné, že i bez těchto „čarodějných“ praktik by se Ježíš stal důležitou ikonickou postavou světových dějin, čistě jen pro své příkladné životní postoje a na nich vytvořeném mýtu a stejně tak jako Buddha, Mojžíš či Muhammad, kteří se však nikdy neprohlašovali za Syny Boží, ale trvali na své „pozemském“ původu, přes zbožštění jejich pozdějších vyznavačů. Závěrem lze říct, že Ježíšova legenda žije dál v imaginaci věřících i nevěřících a je tak obohacením kulturního a sociálního myšlení lidí celého světa až do dnešních dnů a jeho osud může být dobrým příkladem pro morální obrodu i v současné době, kdy vítězí konzumerismus, kult peněz, morální úpadek a destruktivní chování vůči planetě, obdobně jako v jeho době.

Consummatum est !!!

 


RELEVANTNÍ LITERATURA:

Kolektiv Autorů. BIBLE, Ekumenické vydání. 1991.
PELIKAN, Jaroslav. Ježíš v proměnách staletí – Jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu. Karmelitánské nakl. 2008.
MACHOVEC, Milan. Ježíš pro moderního člověka. Akropolis 2003.
WEBER Eugen. Apokalypsy – Proroctví, kulty a chiliastické přestavy v průběhu staletí.Lidové Noviny, 1999
WATTS, Alan W. Mýtus  a Rituál v Křesťanství, Pragma. 1993
WRIGHT, Robert. Evolucve Boha. Lidové Noviny. 2011
ŠOLTÉZS, Štěpán. Dějiny křesťanské církve.  Kalich. 1990
KOSIDOWSKI, Zenon. Příběhy Mrtvého moře, Práce. 1988
PORTER, Joshua, R. Ztracená Bible., Trio. 2005
ARMSTRONGOVÁ, Karen. Dějiny Bible. Slovart. 2010
RENDTORFF, Rolf. Hebrejská Bible a dějiny. Vyšehrad. 1996
Kolektiv autorů. Lexikon světových náboženství. Slovart. 2006
ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení. Oikoymenh 1995-97
ŠTAMPACH, Ivan, O. Na nových stezkách ducha. Vyšehrad. ,2010

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama