Kontroverzní postavu politického filozofa Karla Marxe můžeme považovat, především pro svou trefnou diagnostiku kapitalismu, za jednoho z nepřehlédnutelných světových myslitelů. Jeho myšlenky dodnes oprašují levicoví intelektuálové a snaží se je přizpůsobit současným problémům sociální nerovnosti. Protože kolem jeho postavy stále vzniká mnoho smyšlenek a nedorozumění, zkusme si v krátkosti zrekapitulovat jeho základní teze, jejich vývoj, ale i neblahý vliv na moderní dějiny. Nakonec pár slov k jejich dnešnímu uchopení.
Raný Marx(ismus)
V počátcích své filozofické kariéry byl Karl Marx (1818 – 1883), zaníceným „mladohegeliánem“ – vyznavačem německé idealistické filozofie Georga W. F. Hegela, která se zabývala především systematickou racionalizací duchovních otázek, dialektickou povahou dějin a konceptem „vývojové spirály“ poznání. Jeho myšlení vycházelo z předpokladu, že „idea“ (duch) je primárním hybatelem smyslového světa. Marx však tvrdil, že je potřeba Hegelovo myšlení „posadit z hlavy na nohy“. Jinak řečeno – ne „idea“ je prvotní a „hmota“ je její projekcí, ale prvotní jsou materiální podmínky a lidská mysl se v nich odráží ex post.
Mladého Marxe rovněž silně ovlivnila materialistická filozofie Ludwiga Feuerbacha, který odvrhl ve své době jako jeden z prvních koncepci Boha jako překonanou a ateismus promyslel do důsledků jako filozofický směr, v jehož epicentru stojí člověk jako svobodná entita. Sám Marx, jak známo, považoval náboženství za „opium lidu“, které je spíš utišujícím prostředkem před realitou hmotné bídy, než eskapistickou drogou v současném slova smyslu.
Marx také chápal obdobně jako Hegel dějinný vývoj jako věčně probíhající proces, který směřuje ke svému završení, nikoliv nehybný stabilní jev. Začal se tedy v intencích soudobých evolučních teorií (Darwin, Comte, Spencer), zabývat společností a jejím historickým vývojem a směřováním jako celkem. Marx o své filozofii říkal: „Doposud filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“, což se však neblaze podařilo naplnit, ve značně překroucené podobě v pozdějších dobách reálného socialismu po jeho smrti.
Třídní boj a revoluce jako konečná historická proměna
Hlavní Marxovým filozofickým tématem jeho mladších let byla otázka permanentního třídního boje založeného na dialektice dějin. Marx ve svém díle popisuje dějiny lidstva jako neustálý boj mezi ekonomickými třídami – patricij vs. plebejec, feudál vs. nevolník, kapitalista (buržoa) vs. dělník (proletář), kde jedna svrchovaná třída vykořisťovala vždy tu poddanou. Spolu se svým myšlenkovým souputníkem, osobním přítelem a celoživotním mecenášem Friedrichem Engelsem definovali tuto filozofii dějin jako historický materialismus. Základní myšlenkou tohoto směru je premisa, že materiální podmínky (základna), především v podobě ekonomických vztahů podmiňují společnost a definují tak její duchovní podmínky (nadstavba). Konečným završením dějinného vývoje by pak měla být beztřídní společnost, kde by už nefungovala žádná svrchovaná třída a všichni by zaujímali stejnou pozici v společenské stratifikaci, založené na vzájemné solidaritě, dle známého komunistického hesla: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“
To je také principem konečného stádia společenského uspořádání – komunismu, rovnostářské beztřídní společnosti, kde by mělo dojít ke zrušení soukromého vlastnictví přeměnou v kolektivní vlastnictví všech výrobních prostředků a nakonec i ke zrušení peněz, jako zdroje nerovnosti, protože by jejich funkce pozbyla svého významu. K této konečně proměně však může dle Marxe dělnická třída dojít jen za cenu socialistické revoluce (a to i násilné), což definoval svou dějinnou výzvou „Proletáři všech zemí spojte se“ v Komunistickém manifestu, který sepsali společně s Engelsem v Londýně a byl vydán „revolučního roku“ 1848. Marxovými slovy lze tento proces shrnout do teze: „Komunismem se uzavírá prehistorie lidské společnosti a začíná skutečná lidská společnost.“ Je smutnou pravdou, že pracující dělníci o Marxových tezích mnoho nevěděli a tak se první pokus o třídní revoluci v kontextu doby zřejmě nemohl podařit.
Marx versus anarchismus
Z počátku svého působení se Marx přátelil i s anarchistickou skupinou kolem výrazných myslitelů tohoto radikálně socialistického proudu – P.-J. Proudhona a M. A. Bakunina, spolu s kterými v roce 1864 založili První internacionálu, sdružení dělnických a socialistických stran a spolků té doby. Brzy však došlo mezi nimi k názorovému rozkolu, i když obě skupiny sice vycházely z podobných premis a šlo jim ve výsledku o obdobný cíl – ukončení vykořisťování člověka člověkem a tím završení emancipačního procesu ve vývoji lidské společnosti ke skutečné svobodě. „Svobodný rozvoj každého, je svobodnou podmínkou rozvoje všech.“ (Marx)
Anarchisté se však zaměřovali především na svobodu jednotlivce, jeho autonomii a emancipaci vymezující se vůči státu a církvi a směřovali tím k decentralizaci moci, zatímco stoupencům Marxe a Engelse šlo o směřování společnosti jako celku k vítězství proletariátu bez zvláštního ohledu na osud jednotlivce. Zásadní rozkol byl pak nejvíce viditelný v interpretaci vlivu státní moci, kde anarchisté zastávali okamžité zrušení státu, kdežto marxisté plánovali nejdříve stát převzít do svých rukou (socialismus) a teprve potom jej postupně dovést k zániku (komunismus). Jejich vyhrocená názorová odluka vyústila, když Marx antagonisticky reagoval na Proudhonův spis Filozofie bídy svým spiskem Bída filozofie (1847), kde kritizoval jeho anarcho-socialistickou vizi společnosti s přílišným příklonem k buržoazii.
Kapitál, odcizená práce a teorie nadhodnoty
Pozdější Marxovo dílo bylo poznamenáno úvahami o politické ekonomii a výrobních vztazích v kapitalistické společnosti. Marx zde analyzoval neutěšený stav společenských poměrů v období na konci průmyslové revoluce. V třísvazkovém díle Kapitál (Das Kapital) s podtitulem Kritika politické ekonomie (první díl vyšel v roce 1867 ještě za jeho života) rozvinul svou teorii nadhodnoty a odcizení práce. Se sociologickou pečlivostí a za pomoci detailních výpočtů zde kriticky reflektoval přechod od manufaktur k velkovýrobním továrnám, kde je veškerý zisk v rukou buržoazie a dělník jí jen prodává svou námezdní práci a veškerý čas v nelidských podmínkách za minimální plat, přičemž nadhodnota, která při výrobním procesu vzniká značně přesahuje hodnotu dělníkovi práce. Tím, že zároveň došlo v tomto procesu k dělbě práce, dělníci tak ztratili podíl i zájem (odcizení) na finálním produktu své výroby, který jim nepatří.
Marx se snaží v Kapitálu postihnout podstatu funkce zboží a jeho směnnou hodnotu, třeba v této vtipné definici: „Na první pohled vypadá zboží jako velmi prostá a triviální věc. Jeho rozbor ukazuje, že je to velmi zpropadená věc, plná metafysické rafinovanosti a teologické záludnosti.“ Zde definoval, co je to směnná hodnota práce nebo princip akumulace kapitálu, která se stala největší překážkou rovnostářské společnosti, protože vytváří nerovné ekonomické podmínky, kde menšina vlastní většinový kapitál a zbytek živoří v existenční pasti bez participace na spravedlivém zisku. Jeho matka mu však tehdy řekla: „Kdybys raději nějaký kapitál raději vydělal a ne o něm jenom psal.“
„Marxismus“ v historické praxi
Marxovy teorie ke svým politickým cílům přeformátoval V. I. Lenin (Uljanov) s ohledem na odlišné podmínky v Rusku, kde nebyla v plné síle k dispozici buržoazní ani dělnická třída. Jeho vize socialismu se tak stává po vítězství Velké říjnové revoluce v roce 1917 účelovou státní ideologií. Redukcí Marxova díla na systém jednoduchých pouček ospravedlňuje diktatura proletariátu v podobě absolutního vlády Komunistické strany a eliminace všech ostatních. V podobě v Rusku vzniklého dialektického materialismu (ortodoxní marxismus) radikálně odmítá všechny formy idealismu a metafyziky coby filozofických postojů odmítajících pohyb a vývoj. V zemích bývalého Východního bloku byl tento směr považován za jediný vědecky podložený světový názor a zároveň za nejúčinnější možný nástroj k zavedení komunismu.
Násilné uvedení tezí marxismu-leninismu do praxe s sebou však přineslo vznik koncentračních pracovních táborů, mučení a likvidaci politických odpůrců, justiční zločiny nebo řízené hladomory. Později se těchto praktik ideologicky chopily totalitní režimy diktátorů, jakými byli J. V. Stalin (Džugašvili) v Sovětském svazu, který si silově podmanil celý Východní blok, Mao Ce-tung v Číně se svou kulturní revolucí nebo Pol Pot v Kambodži a v podobě různých forem socialismu je využili pro své mocenské cíle, nikoliv pro naplnění historického vývoji směrem k spravedlivější společnosti, která jim byla už jen propagandistickou zástěrkou k upevňování své autoritativní moci řízené krvavým terorem.
Snahou o intelektuální revizi ruského pojetí komunismu na Západě byl trockismus, ideový směr odvozený od myšlenek L. D. Trockého (Bronštejn), který se snažil jako jeden ze strůjců Ruské revoluce, vrátit k původním ideálům marxismu a jeho tezi o permanentní revoluci. Chtěl se tak oprostit od stalinského kultu osobnosti a přebujelé byrokratizace jeho sytému, umožňujícímu naprostou kontrolu a ovládání obyvatel. Ten ho však posléze nechal v jeho mexickém azylu zavraždit cepínem.
Odlišných podob se marxismus dožil v latinskoamerickém kontextu, kde podpořil boj proti pravicově orientovaným autoritářským vládám a vlivu USA, počínaje Castrovou Kubou, Allendeho Chile, přes Mexiko (zapatisté), Nikaraguu (sandinisté) až třeba po Salvador v podobě guerillových hnutí, jejichž téměř mytickým symbolem je dodnes argentinský revolucionář Che Guevara. Zde často dochází i ke sblížení levicového a křesťanského smýšlení, které nebývá v rámci Západního diskurzu až tak obvyklé ačkoliv má ve své prvotní touze po rovnostářské společnosti paradoxně mnoho společného. V dnešním kontextu je to pak především Venezuela a Bolívie, které se snaží vymanit z vlivu nadnárodního kapitálu, avšak opět za přispění centrálně řízených autokratických režimů, které rezignují na svobodu jednotlivce a často si vynucují podporu obyvatel silovými prostředky.
Slabinou reálného socialismu tedy byl předpoklad, že společnost budou tvořit morálně silní a uvědomělí jedinci, ochotni se dobrovolně přizpůsobit centrální diktatuře proletariátu, k čemuž však ve skutečnosti nedošlo a místo toho probíhala násilná kolektivizaci majetku a vnucená indoktrinace obyvatel. Jedná se tedy spíše o utopii, které je možné se snažit přiblížit, nikoliv však reálně dosáhnout. Bylo by jistě zajímavá reflexe samotného Marxe na pokroucení vývoje jeho tezí v praxi, čehož se však už bohužel nedočkáme.
Neomarxismus
Mezi světovými válkami vzniká tzv: západní marxismus, jehož nejznámějšími reprezentanty jsou A. Gramsci nebo G. Lukács, kteří se ve své době dali považovat za jakési levicové reformátory, zabývající se marxismem z kulturní perspektivy. Zejména pak v šedesátých letech v Evropě sílí myšlenkový směr kulturního marxismu, který sice v duchu Marxových tezí pokračuje v kritice kapitalismu, ovšem polevuje v prosazování myšlenek násilné sociální revoluce a zaměřuje se na humanistické aspekty (antropologický obrat). Neomarxisté rozšířili tradiční marxistický diskurz o kritiku technokracie a kritiku konzumní společnosti v nově rozvíjejícím se masmediálním prostředí všudypřítomné popkultury. Neomarxismus je svým způsobem i logická odpověď na důsledky vyhroceného rasismu a nacionalismu v průběhu II. světové války, která přinesla milióny mrtvých obětí. Na rozdíl od marxismu-leninismu jim jde o dosažení decentralizace moci a plně demokratizovanou společnost, respektující svobodu a emancipaci jednotlivce a kulturních menšin bez rozdílu sociálního statusu či etnicity. Tím se opět přibližují k myšlenkám anarchismu, zároveň však posouvají marxismus více do teoretického rámce akademického diskurzu.
Mezi nejvýznamnější neomarxisty lze považovat filozofy okolo Frankfurtské školy jako H. Marcuse, T. W. Adorno, M. Horkheimer, J. Habermas, E. Fromm nebo W. Benjamin, kteří se zabývali kritickou reflexí soudobých sociokulturních fenoménů (kritická teorie) a v zásadně se podíleli i na definici tzv. Nové levice. Později na radikálně levicové názory navazoval například francouzský dramatik a spisovatel J. P. Sartre. V českém prostředí se k myšlenkám neomarxismu hlásili například I. Sviták, K. Kosík, Z. Fišer (E. Bondy) nebo M. Machovec, který se snažil usmířit premisy marxismu a křesťanské etiky. V současnosti patří k dalším významným neomarxistickým myslitelům především kontroverzní slovinský filozof Slavoj Žižek, který s postmoderním přístupem spojuje Marxe s psychoanalýzou a teorií umění. Marxovým dílem se nechalo například inspirovat rovněž slovinské sdružení umělců Laibach na koncepčním albu Kapitál vydaném v roce 1992.
Neomarxismus je však dnes spíš označení pro vícero různorodých směrů od ekologických hnutí, přes antifašisty až po genderové aktivity, které s učením Marxe nemusí mít přímo ani moc společného. Označení „neomarxismus“ tak časem nabylo i pejorativní konotace a dnes je často používáno pravicovými a neoliberálními odpůrci levice jako nálepka pro „rozvraceče národních identit“, „vyznavače multikulturalismu“ či dokonce „pomocníky terorismu“ aniž by se však zajímali o původní význam tohoto pojmu.
Marx pro dnešek
Není překvapivé, kterak se Marxova diagnostika kapitalismu hodí i na současnou neoliberální společnost. Jen těžkou práci v továrnách za nelidských podmínek vystřídala stereotypní práce v montážních halách a prodejních řetězcích, nicméně výrobní prostředky a veškerý zisk jsou stále v rukách menšinových vlastníkům – oligarchie, kteří pak svým zaměstnancům rozdělují nízkou mzdu. Určitá změna je dnes v tom, že zaměstnanec už nemusí odevzdávat veškerou svou fyzickou práci, nicméně požaduje se po něm absolutní duševní i časová soustředěnost na výkon. Práce se dostala z fyzické do psychické zóny. Vykořisťování je však obdobného rázu. Jedinec v zaměstnání již není deklasován na úroveň výrobní síly, ale je definován jako lidský zdroj, což opět odkazuje k odcizení práce a neztotožnění se s jejími výsledky.
Neoliberalismus tak dospěl do fáze, v které opět dochází k vytváření nadhodnoty, tedy k výrobě spotřebního zboží pro zisk samotný. Potřeba věcí je pak dnes uměle vytvářena reklamou, nikoliv skutečnou potřebou. Postkapitalismus se tedy dostal do vysoce sofistikované podoby konzumerismu, kde zdánlivě slouží k uspokojování nadstandardu jednotlivců (konzumentů), ale za cenu závislosti na nákupu stále nových produktů a zážitků, často za cenu zadlužování se, což vládnoucímu systému vyhovuje. S tím také souvisí stále rostoucí sociální nerovnost mezi oligarchií (asi 1% světové populace), která vlastní veškerý světový majetek a vzniká tak i nová sociální třída – prekariát, který většinou přežívá na hraně existenčního minima.
Lidské společenství tedy stále hledá novou a spravedlivější formu systémového uspořádání, kde by mohly být rovnoměrně uplatňovány, jak pravidla volného trhu, tak jistota sociálního zabezpečení pro všechny. Bude takovým řešením například forma nepodmíněného příjmu, který se dnes zvažuje v některých evropských zemích, nebo se ekonomická propast mezi jednotlivými sociálními vrstvami ještě víc prohloubí? Pokud však budeme stále věřit neoliberálnímu snu, že „každý může být miliardářem“ asi se mnoho nezmění.
Zdroje:
Marx, Karl – Kapitál. SNPL, 1952.
Marx, Karl, Engels, Friedrich – Manifest komunistické strany
Wheen, Francis – Karl Marx (životopis). BB art, 2002.
Malia, Martin – Lokomotivy dějin – Revoluce a utváření moderního světa. CDK, 2009.
Fitzpatricková, Sheila – Ruská revoluce, Cpress, 2017.
Tomek, Václav, Slačálek, Ondřej: Anarchismus – Svoboda proti moci. Vyšehrad, 2006.
Fromm, Erich – Mít nebo být. Naše Vojsko, 1993.
Martuccelli, Danilo – Sociologie modernity – Itinerář 20. století. CDK, 2008.
Edwards, Tim (ed.)- Kulturální teorie. Portál, 2010.
Snyder, Tymothy – Krvavé Země. Paseka, 2013.
Trockij, Lev – Zrazená Revoluce. Doplněk, 1995.
Pečínka, Pavel – Od Guevary k Zapatistům. Doplněk, 1998.
Heywood, Andrew – Politologie. Aleš Čeněk, 2008.
Störig, Hans Joachim – Malé dějiny filozofie. Zvon, 1991.
Weischedel, Wilhelm – Zádní schodiště filozofie. Votobia, 1995.
Liessman, K, Zenaty, G. – O Myšlení – Úvod do filozofie. Votobia, 1994.
Odkazy:
https://www.marxists.org
https://a2larm.cz
https://www.advojka.cz
https://solidarita.socsol.cz
https://www.afed.cz