Reklama
 
Blog | Petr Mareš

MILAN KOZELKA – Přímá akce byla jeho jazykem, anarchie životním krédem.

Loni se vzpomínalo na všelijaké osmičkové výročí, ale na jedno výročí by se málem zapomnělo. Od úmrtí performera, literáta a společenského kritika Milana Kozelky (1948 – 2014) v jeho šestašedesáti uplynuly již čtyři roky. V listopadu by tedy oslavil sedmdesátiny. Dle slov jeho blízkých současníků byl svérázným solitérem a uměleckým samorostem, avšak značně erudovaným a neustále se sebevzdělával, i když za sebou měl „jen“ školu života. Znal ho kdekdo, ale s kdekým se dokázal také rozhádat na život a na smrt, pokud nebylo po jeho. Byl umanutým provokatérem a nonkonformním myslitelem bořícím hranice měšťáckého způsobu uvažování a zaběhnutých mentálních stereotypů. Přímá akce byla jeho jazykem, anarchie životním krédem.

Leckdo by ho možná nazval posledním českým beatníkem či „zasloužilým umělcem“ undergroundu, kdyby on sám tyto nálepky se svým pověstným úšklebkem kdysi neopustil a vydal se svou vlastní cestou, i když ovlivnění zmiňovanými zdroji je každopádně v jeho působení patrné. Sám sebe prohlašoval spíš za performera, básníka a radikálního anarchistu. Vždy si však zachovával nepřehlédnutelnou autenticitu i za cenu života na okraji společnosti a kulturní periferii.

Kozelkovým rodným krajem byly Karlovy Vary (narodil se v lázních Kyselka), kde byl znám především v místním klubu Propaganda svými radikálními performancemi, jako bylo kupříkladu zapalování vatry v jeho interiéru. Doma však byl téměř všude, kam zavítal, jak v rámci svých performancí či autorského četní, později i přednášek na téma umění, politika a mocenské vztahy. Často měnil místa svého pobytu a několikrát do roka objel celou českou kotlinu, kde vždy přespával u přátel a jejich známých či známých jejich známých. Postel pro vtipného glosátora s bohémským naturelem se vždy nějaká našla.

Nebyl však plodný jen umělecky. Podařilo se mu rovněž počít několik potomků, i když rodinného života se příliš neúčastnil. Nezbývalo mu na něj zřejmě příliš času. Zůstali po něm spíš dluhy, nařčení z příživnictví a neplacení alimentů. V době husákovské normalizace střídal různé dělnické profese, dělal zeměměřiče, zřízence v biografu či kulisáka v divadle. Díky incidentům s policií a svému svobodomyslnému toulavému životu pobýval úhrnem pět let ve vězení, kde samozřejmě pokračoval ve své neúnavné tvorbě, diverzní činnosti a psal. Zde sestavil i první česko-cikánský slovník z výrazů, které pochytil od svých rómských „spolusedících“. Jak říkával: „Kriminál byl mým Harvardem“.

Angažoval se i politicky. Dle svých slov dělal na přelomu osmdesátých kontaktéra s členy německé radikální levicové organizace RAF a potkával se spoustou dalších skupin, které by možná někdo nazval extremistické. Stýkal se jak s anarchisty, tak s uměleckou avantgardou, i politickým disentem. Po revoluci byl u zrodu prvních krůčků ODS, později i Pirátů, když o nich ještě skoro nikdo neslyšel, natož aby seděli v parlamentu. Byl však i jeden z prvních, který kriticky reflektoval systém a jeho nevýhody, přinášející velké sociální nerovnost. V jednom rozhovoru řekl: „Domnívám se ale, že nelze do nekonečna předstírat, že se tady nic neděje, že dnešek je tou nejlepší dobou, jakou máme tu čest žít“. Tím se podstatně lišil od většinově přijímaného názoru že současný neoliberální systém je ten nejlepší z možných. A o české porevoluční společnosti měj často jen slova odsudku jako v jedné jeho provokativní básni: „ V ráji kreténů pod Řípem, nevržem ani neskřípem.“

Kresba: Tereza Damcová

Po revoluci spoluzaložil nakladatelství Gulu-gulu a inicioval karlovarskou pobočku Artfora, kde pořádal literární večery a přednášky o současném umění a organizoval mnohé výstavy. Později dělal editora pro Votobii a na přelomu milénia sestavil tři antologie českého slovesného a výtvarného umění v periferních regionech Ostravska, severních Čech a Olomoucka. Velmi rád prý také popíjel pivko na Smíchově ve své oblíbené hospůdce Sokol či v Jamajce a ani travka mu nebyla cizí. Náruživě tam diskutoval o ožehavých společenských tématech a samozřejmě o umění a jeho dalších perspektivách. Přílišné pití a neuspokojivá ekonomická situace mu však na zdraví nepřidalo.

Jeho svérázná tvorba v podobě performancí, happeningů, akcí, básní, prózy, koláží, land artu či pohádek byla výsledkem jeho intenzivního volnomyšlenkářského života se nakonec stal svým uměleckým dílem jako legendární postavička s hárem, dlouhým vousem mudrce a brýlemi jak „víčka od jogurtu“. Z mnohých performancí lze připomenout jeho pionýrské landartové a bodyartové akce Kontakty s kameny, Chůze proti proudu či Splynutí ze sedmdesátých let, kde pracoval se svým tělem a tělesností v interakci s přírodními živly zejména s kamenem a vodou nebo Meeting Islámské strany virtuální autokracie (2010), kdy předejmul islámskou tématiku ještě před nástupem její masové medializace a umělecké reflexe. Zúčastnil se rovněž mnohých společných výstav u nás i v Evropě, především jako performer a duchovní mentor ale i „rozkladný element“ stojící vždy v opozici. Je známa i jeho minimalistická tvorba nebo satirické koláže Podvratné mýty z let 2005 – 2008 (spolu s Andreou Lexovou), v nichž glosoval různá politická témata a sociální nešvary. Umění však vždy předával primárně jako proces společenské změny, nikoliv pouhé estetické hrátky pro potěchu uměnovědců či prodejní komoditu pro galeristy na trhu s moderním uměním.

Za dob reálného socialismu vydával své texty v rámci samizdatu, oficiálně však debutoval až básnickou sbírkou Koně se zapřahají do hracích automatů v roce 1999 a beletristicky až v roce 2001 tragikomickými glosami Ponorka, z prostředí stejnojmenné olomoucké hospody. Následoval asi jeho nejrozsáhlejší opus Celebrity (2004). Kniha mystifikací, paradoxů a fiktivních rozhovorů, vytvořených na pozadí příběhů známých postav českého i světového dění různých historických období. Za jeho stěžejní dílo, pro undergroundovou scénu, pak lze považovat knihu krátkých povídek Život na Kdyssissipi (2008), kde mistrně vytvořil několik groteskních karikatur postav, patřící k tehdejší pražské intelektuální „smetánce z podzemí“ od Egona Bondy, Ivana „Magora“ Jirouse, Mejlu Hlavsu, Václava Havla až po Jindřicha Chalupeckého, s kterými udržoval za života čilý styk.

Jeho posledním literárním dílem byla sžíravá politická satira, plná vulgarismů a osobních invektiv v podobě básnických sbírek Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů z roku 2012, kde se literárně vyrovnával účty z tehdejší politickou garniturou (Klaus, Kalousek, Schwarzenberg a další), která ho vlastně nikdy úplně nebrala vážně, ačkoli se snažil být vždy u toho, když se rodily nové události. Sbírky byly tak trochu jeho osobním manifestem „proti všem“ a nekompromisní kritikou soudobé pozdně kapitalistické společnosti, založené na konzumním způsobu života. Labutí písní byl pro něj počin Manhattanský deník, jež se se svými kulisami přesouvá z Čech do USA a popisuje pro změnu tamní kultovní osobnosti jako Miles Davis, Jackson Pollock, Allen Ginsberg či Noam Chomsky, které používá jako popartové ikony a odraziště svých spikleneckých úvah a kozelkovsky břitkého humoru, neberoucí si z nikoho žádné servítky, natož skrupule. Posmrtně vyšly ještě sbírky textů Fastfood a Startuji do San Francisca, které potvrdily Kozelkův nastavený kurz společenského satirika, tentokrát však v poetickém převleku.

Se stopovými prvky Kozelkovy tvorby je možné se seznámit i na internetu, kde lze najít některá jeho autorská čtení, ale i břitkou přednášku v Galerii Sam83 v Třemošné u Plzně z dubna 2011 na téma prolínání umění a mocenských vztahů, tak jak ho vystihl ve svém jasnozřivém a nemilosrdné eseji Egoniášovo proroctví (on-line na www.divus.cz). Nevybíravě zde kritizuje současný kurátorský systém distribuce umění s jeho téměř mafiánskými praktikami a klientelismem, ke kterému by mělo vzniknout umění opoziční. Umění by dle Kozelky mělo být především sociální, nikoliv ideologické. Mělo by být svobodné a nezávislé, nikoliv vytvářené marketingem a poptávkou trhu. Zároveň apeluje na ztrátu morálky jak v umění, ekonomice tak v politice. Dává však všanc i několik nástinů řešení, kam by umění mohlo směřovat, aby se z umění nestal jen „zbožní fetišismus“ v rukou manažerů Titanicu kapitalismu či státních úředníků, ale svébytný autonomní prostor pro svobodu vyjádření a kreativní utopie.

APPENDIX: Osobně jsem se z jeho prací seznámil až skrze brněnskou výtvarnici Terezou Damcovou, která mu byla na blízku v posledních letech jeho života. Ta pak z jeho pohádek vytvořila animované videa v cyklu Kozelkoviny. Požádala mě tehdy, zda bych neudělal k některým z nich hudební doprovod. Výsledkem je EP Bílej Vodník. Kozelkovsky příznačné pak bylo, když jsme spolu šli prvně na jeho hrob a místo do Malvazinek jsme ho šli hledat do Olšan, kde proběhl jeho oficiální pohřeb. „Plakali“ jsme tedy příslovečně nejen na cizím hrobě, ale přímo na cizím hřbitově. Kozelkův hrob jsme tedy nakonec našli až na druhý pokus v místech, kde na věčnosti o kousek dál dlí i Mejla Hlavsa či Egon Bondy… Odpočívej v pokoji, český barde s duší anarchisty.

EP Bílej Vodník: https://neutrino.bandcamp.com/album/b-lej-vodn-k

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama