Iracionální racionalita
Jako jedinec zajímající se o objektivní zhodnocení a vysvětlení různých paranormální jevů doby minulé i současné jsem se nemohl vyhnout ani „proslulému“ akademickému spolku pana Grygara a spol., (veřejnosti prezentovaným pod názvem Sisyfos), který je znám svým skepticky racionalistickým přístupem k světu záhad a jejich každoročním udělováním „bludných balvanů“ za rozšiřování domnělých bludů v současné vědě a trochu pokulhávající dělení vědy na tu „pravou“ a „pavědu“. Po shlédnutí jejich „skeptického slovníku“ je zajímavým poznatkem, jak jde z podobných premis vyvodit zcela jiné závěry, aby vyhovovaly pojetí vědecky-skeptickému světonázoru. (viz. např. hesla: spiritismus, esoterismus či alchymie). Jejich argumentace je proseta účelovými a bez dalšího objasňování (důkazů či protidůkazů) ideologickými postuláty vědecko-materialistického myšlení z dob vědecko-technické revoluce a reálného socialismu. Postoje tohoto spolku, který si bere na bedra tak „velký“ úkol, očistit naši společnost od iracionalismu a pseudo-vědeckých pověr, připomínají postoj nepochybujícího scientistického konvertity. Je jasné, že heslo selského rozumu: „důvěřuj, ale prověřuj“ zcela určitě platí ve všech oborech lidské činnosti bez rozdílu, ale tato umíněná racionální dogmatičnost, jakou se vykazuje spolek Sisyfos, se jeví téměř iracionálně!
Každá vědecká teorie je jen fikce
Podle jejich přístupů se všechny existující úkazy dají vysvětlit vědeckou metodou či přímo empiricky „ohmatat“ našimi smysly a vše ostatní patří do oblasti science fiction, či jimi opovrhovaného iracionálna, které je potřeba jednou pro vždy vymítit. A co třeba takové kvarky, chaotické atraktory či deoxyrybonukleová kyselina? Ty taky ve skutečnosti explicitně „vidělo“ jen málo smrtelníků, kromě několika mála „zasvěcených“ vědeckých pracovníků. Musíme tu pouze věřit vědě, že ona je zná a při jejich popularizaci laikům si nic nevymýšlí ani nezatajuje, což v dosti případech nemusí být možná ani pravdou. Koneckonců již Einstein, vědec par excellence, říkával „Každá vědecká teorie je jen fikcí“. Skeptická metoda vede taktéž k tomu, že pokud se přede mnou vyjeví nějaký, stávajícími prostředky nevysvětlitelný jev, snažím se na něj aplikovat už známé a jednou ověřené teorie, což by samozřejmě mělo být první možností, ale pokud se toto nepotvrdí, snaží se skeptik tento fenomén „narvat“ do těchto škatulek násilím a účelově racionalizovat, či když už to nejde jinak fakt zcela ignorovat a tvářit se, že vůbec neexistuje. Asi jako když první obyvatelé bahamských ostrovů „neviděli“ příjezd prvních španělských conquistadorů, protože pro ně tento jev znamenal nevysvětlitelnou skutečnost.
Jinak řečeno, to, že se v dějinách výzkumu paranormálních fenoménů a parapsychologie objevila spousta přehmatů i záměrných podvodů, není nejmenších pochyb, ale zrovna tak i v historii konvenční vědy je plno rozporů, nejasností, či podvrhů, to by ale nemělo nijak odrazovat snahy těch, co se snaží poctivě něco probádat a nechtějí přivírat oči před „neznámem“. Bohužel konveční věda má historicky v myslích „běžných“ občanů stále statut oficiální pravdy a tedy je stále na úrovni „zákona“. Jde o určitou setrvačnost z dob politického socialismu, kde po násilné snaze o úplnou sekularizaci a atheizaci společnosti nezbyla než pozitivistická víra ve vědecké objevy a redukci všech přírodních zákonů v čistě materialistické, což postupem vedlo paradoxně k jejich společenské fetišizaci až sakralizaci.
Relativita jevů a nepoznatelnost světa
Vědci tvrdí, že vše lze dokázat opakovanými experimenty, což ale koneckonců platí i třeba pro výzkum paranormálních jevů, ale kde je psáno, že přírodní zákony jsou navždy neměnné a nepodléhají relativizaci a změně v čase a prostoru? Kdyby tomu tak bylo, dalo by se s úspěchem začít věřit na středověké božsky dokonalé a věčné zákony Univerza, ale (jak věda sama dokázala), vše doznává změny a to i vědecké podmínky, při kterých experimenty probíhají a hlavně zásadní proměnou prochází i samo myšlení samotných výzkumníků, kteří jsou součástí celého procesu poznávání, jak už víme minimálně od dob Einsteina. Známé: „Neexistuje jediný model reality. Všechny mohou být stejně pravdivé. Záleží jen na úhlu pohledu pozorovatele.“
Právě touto nestabilitou prostředí průzkumníci neobvyklých jevů vysvětlují nepravidelnost či dokonce občasnou neaktivnost zkoumaného jevu, což je pochopitelně pro skeptiky voda na jejich mlýn. Je to víra v konečné racionálně mechanistické vysvětlení světa, ale kam až nás může zavést, když se objeví třeba takové nekonečno? Pak i oni zůstávají bezradní. Jak známo i třeba takový skeptik jako Artur C. Clark, s vědeckou přísností neobjasnil spoustu paranormálních či mimosmyslových projevů jako třeba telekineze či telepatie a zůstal tak někde na půl cesty, přesto nelze upřít jeho velký zájem o objektivizaci zkoumaného materiálu.
Když dva dělají totéž, není to totéž
Je pravdou, že mechanisticky lze popsat téměř všechny jevy odehrávající se v přírodě či ve vesmíru, ale už daleko hůř se dají objasnit jejich příčiny či následky, což ale moderní oficializované vědě nebrání brát na sebe roli „vševysvětlující“ organizace, která rozhoduje o tom, co známe a co neznáme. Bohužel tím spíš dělají pro skutečnou Vědu medvědí službu, než by ji nějak rozvíjeli a vlastně popírají její samotný princip. Tím však nemíním ani v nejmenším zastávat se všemožných povrchních TV-kartářek, zjištných novinových pseudo-astrologů a podezřelých léčitelů za úplatu, kteří často pouze zneužívají důvěřivosti lidí a tím rovněž vrhají velmi špatné světlo na upřímné bádání v oborech jako je klasická astrologie, transpersonální psychologie či alternativní medicína. Zrovna tak vrhali kdysi špatné světlo v očích „odborné“ veřejnosti tzv. „svíčkové báby“ na poctivé výzkumy parapsychologycké.
V tom je bohužel asi největší hodnotící problém radikálního skepticizmu, že nedělá rozdíly mezi lidovou pověrčivostí a seriózním, i když alternativním přístupem k vědě, a tak můžeme v jenom pytli nalézt „šarlatány na inzerát“ a světově uznávaného transpersonálního psychologa Stanislava Grofa nabo erudovaného egyptologa Jaromíra Kozáka.
Mýliti se je lidské, ale jen pro někoho
Zajímavé jsou též alibistické vývody Sisyfa o tom, že pokud se mílí Věda, je to omluvitelné a celkem v pořádku, i když kolikrát byli dány všanc lidské životy (různé medikamenty a očkovací séra, které navodily negativní vedlejší účinky, třeba až po letech skončení aplikace), přece jen každý člověk je omylný a občas udělá nějakou tu chybu, kterou se pak snaží nějak napravit, ale pokud „skeptický vědec“ narazí na pochybení či podvod u výzkumníků paranormálních či „klasickou“ metodou neobjasnitelných jevů, je to pro ně hned téměř stoprocentní důkaz, že vše je výmysl a blud a dál se o daný fenomén nezajímá a hned uděluje vědecké anticeny.
Trochu mi přijde, jako by skeptici chtěli dokázat, že za celou historii lidstva se všechny předtechnické kultury a náboženství téměř ve všem mýlily, protože byli jen pověrčivými barbary a probuzení či úsvit lidstva nastává teprve s objevem Habblova teleskopu a definitivní industrializací a desakralizací společnosti. Jak známo, tak podobné vývody provázeli třeba i nástup průmyslové revoluce či éru komunismu a jak to dopadlo, už víme. Někteří vědci by také velmi by rádi redukovali člověka jen na soubor chemických a fyzikálních procesů, ale vysvětlit, to jak dojde k jeho oživení už objasnit, bohužel nedokážou.
Vědecká hereze
Svět ani kosmos se zřejmě nevyvíjí lineárně a „kupředu“, ale jakých si cyklech či opakováních (skocích), dalo by se říci, že svět fraktalizuje. Ani „grygarovsky“ pozitivistický náhled, že technický pokrok nás přivedl k nejvyšší životní úrovni v dějinách lidstva je v očích současné filozofie trochu anachronizmem, hodící se spíš do dob budování prvních orbitálních stanic a optimistických vizí kosmických měst ve vesmíru. Z dnešního holisticko-postmoderního náhledu na svět se i tyto závěry minuly účinkem a to ani nechci načínat problematiku toho, co že to vlastně ta životní úrověň je, a co se s ní dá vlastně poměřovat? Subjektivní pocit štěstí, intelektuální vyspělost jedince či úroveň civilizace zřejmě ne.
Tady je potřeba uvést, že kupříkladu Einstein, Darwin, nebo Newton. Tito uctívaní „proroci“ mechanistické Vědy nikdy veřejně nepopřeli koncept Boha (dokonce ani pak Grygar)a pokud se týče třeba právě Newtona, objevitele gravitačního zákona, ten byl dokonce praktikujícím alchymistou a zabýval se kabalou a magií a věřil v jejích praktickou účinnost. Zrovna tak Kepler, zastánce heliocentrizmu nikdy nezavrhl astrologické postupy a jejich vysokou pravděpodobnost. Nebo Tomáš Alva Edison, západní vědou uznávaný vynálezce žárovky se podílel na sestrojení vysokofrekvenčního přijímače na hlasovou komunikaci se světem duchů, případně světově uznávaný francouzský astronom Flammarion, byl zastáncem věrohodnosti spiritismu a reinkarnace, a tak by se dalo pokračovat dál a dál… Nebyli tito vědci podle výkladu Sisyfa taky nakonec jen iracionálními šarlatány nebo pomatenci? Pak už by jim však nezbyla moc pevná půda pod nohama.
Věda jako náboženství a novodobá inkvizice
Myslím, že připodobnit Vědu typu skeptického spolku Sisyfos k jistému druhu dogmatického náboženství není vůbec od věci, vždyť, kdo jiný se neustále „zaklíná“ v pentagramu fyzikálních zákonů, obecně nesrozumitelných vzorců a dogmatických citací z vědeckých „Biblí“, jako jednou provždy uznaných a „ověřitelných“ pravd a jako obdoba inkvizice zatracuje alternativně-vědecké výzkumy a postupy?. Jen slepě věřící nebo ten, kdo si chce udržet svou vědeckou moc a prestiž nechce ani slyšet o nových teoriích a alternativních přístupech k věci. Je potřeba si připomenout, že právě třeba jimi adorovaní zakladatelé moderní vědy byli ve své době v opozici k soudobému establishmentu a tvořili jakousi myšlenkovou avantgardou vůči světonázorové dogmatice a politice katolické církve, za kterou byli mnohokrát pronásledování (Galileo Galilei), nebo dokonce upáleni. (Giordano Bruno). Naštěstí toto už dnes není v našem právním systému možné, jak by pak asi dopadl takový Rupert Sheldrake, Fritjof Kapra, James Lavelock v rukách Sisyifa?
Co je normální a paranormalní?
Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na filozofický problém normálnosti a paranormánosti. Z hlediska postmoderního diskurzu (který ovšem skeptici také zavrhují) záleží opravdu jen ta tom jaký slovník a model výkladu, kdo zvolí, protože spousta lidí, kteří věří v mimosmyslové vnímání a mediumní fenomény je považují za normální projevy nehmotného světa, tudíž paranormalita je to jen právě v opozici k běžně konvečně přijímané vědecké „normalitě“. Nebo některý mystik by mohl prohlásit, že nakonec zázrak je celý svět a tudíž by ho mohl rovnou postulovat jako celkově nadsmyslný a zázračný, což je ale slovník, který „skeptická věda“ striktně zamítá a odkazuje mu místo jen v beletrii či lidové obraznosti, protože na tohle scházejí vzorce a tabulky. Vzpomeňme zde i na vývody „vícesložkového“ těla v tradici tibetského buddhismu a Kundalíní józe, kde se svět nedělí, tak jak v křesťanské tradici na hmotnou a duchovní sféru, ale na jemně hmotnou a hrubě hmotnou, což je nakonec možná „materialističtější“ přístup, než zastává sama materialistická věda, přesto i oni pracují s mimosmyslovými fenomény a nijak je nepopírají. Z toho pohledu by měli skeptici připustit, že tyto, zdánlivě kontradiktivní frazeologie jsou jen komplementárními stranami jedné a téže mince a stojí za to se jimi seriozně zabývat.
Komplementarita alternativ
Myslím, že jedinou možnou cestou k uchopení reality jako celku je využití všech možných dostupných fakt, jak striktně materiálně vědeckých tak alternativních, která mají zájem o objektivní prozkoumání možností reality, prostoru a času a ne jen osobní prosperity a zviditelnění sebe a legitimizaci svého bádání. Na obhajobu třeba takového spiritismu by se dalo dodat, že naprostá většina organizovaných spiritistů, využívá svou činností nabitých finančních majetků k charitě, a různým sociálním projektům, což by mohlo odkazovat na jejich poměrně čisté úmysly a ne na ty šarlatánské, které by měli údajně zmást lidi za účelem vytahat z nich peníze a slepou důvěru, což se ve jménu moderní vědy děje téměř běžně (viz její prodloužená ruka farmaceutický průmysl). Nakonec nezbývá než připomenout heslo Mirka Dušína ze Záhady hlavolamu. „Věřit všemu je jako nevěřit ničemu“.