Reklama
 
Blog | Petr Mareš

Sekularizace a budoucnost církve ?

Křesťanská církev byla ve své zhruba dvoutisícileté „kariéře“ na dlouhou dobu lídrem a hlavní držitelkou vědění a duchovna, ale i strážkyně veřejného pořádku a garant společenské stability“ (Petráček) určující společenské tendence západní kultury. Postupem času se však tento vliv vytratil a nahradily ho v dnešní době specializované vědní obory a sekularizované školství. Duši má dnes rozumět a léčit psychologie a psychiatrie. Politiku pak zastává sekulární stát a profesionální politikové. Znamená to definitivní ztráta vlivu náboženství a křesťanské církve na současnou společnost, její dějinné vyčerpání a ústup do ústraní jako kulturní přežitek dob minulých, jak by řekl Freud?

Sekularizace, jako vícevýznamový pojem představuje velký okruh témat od konfiskace církevního majetku, politické odluky státu od církve, proces postupné dechristianizace, přes ztrátu normativního vlivu křesťanské církve na vývoj západní společnosti, až po „odkouzlení světa“, coby ztráty víry v posvátno a postupné racionalizaci myšlení v rámci modernity definované Maxem Weberem.

Zásadní stopy tohoto pozvolného procesu v dějinách můžeme sledovat již v Lutherově církevní reformaci. Ačkoliv sám křesťanské konfese, byl pro odluku Církve Svaté od světské moci panovníka. Pak přišla mechanistická věda definovaná Newtonem a Descartem a jejich rozpor s východisky církve. Později nastala doba filozofie osvícenství (Hume, Rousseau, Voltaire…), která pokračovala v racionalizaci světa. Pro sekularizaci společnosti následně sehrála klíčovou roli Velká francouzská revoluce a následně masivní industrializace a urbanizace měst v průběhu 18.-19. století, zakončená Socialistickou revolucí v Rusku na počátku 20. století. Tehdy se stal člověk lidským zdrojem a svou křesťanskou víru v Boží království nahradil ateistickou vírou v dějinné vítězství proletariátu a víru ve vědecký pokrok. Náboženství se tak stalo jen Marxovým „opiem lidu“, iluzorní utěšitelkou nemajetných  a opovrhovaných dělníků. Kapitalisté si sice ponechali svou protestantskou morálku, peníze jim však byli bližší, než víra v abstraktního trojjediného Boha. Vše dovršil Feuerbach výrokem, že „Bůh je obrazem člověka“ a Nietzsche svým konečným zvěstováním „Bůh je mrtev“. Církev tak zůstávala stále více stranou dění.

V Českých zemích se o další sekularizaci postaralo 40 let komunistického režimu, který se snažil křesťanství víru, pod záštitou vědeckého materialismu zcela vykořenit. Zároveň docházelo k záboru církevního majetku nebo jeho záměrné devastaci. Paradoxně v té době se církev stala zázemím pro spoustu charakterních osobností, které se nebáli střetu s vládnoucí garniturou i za cenu uvěznění či ztráty života. Dnes se k církvi už může opět hlásit kdokoliv, a tak není divu, že někomu místo solidárního spočinutí uvnitř komunity obdobně smýšlejících lidí, může být i útočištěm pro různé prospěcháře, což se však dělo v každé dějinné epoše.

Lidé si tedy dnes jako vyjádření své duchovní identity volí často různé nové či obskurní církve, sekty nebo esoterické spolky, než až příliš hierarchicky organizovanou křesťanskou církev. Například na přelomu 19. – 20. století tu proběhlo světem hnutí spiritismu, které čítalo na desítky tisíc lidí, které revitalizovali víru v přírodní síly a duchy zemřelých. Dnes je tato „potřeba“ transcendentna přítomna ve fenoménech jako je „novopohanství“ nebo víra v mimozemskou civilizaci. Intelektuálové se zas obracejí k orientálním naukám jako je buddhismus či Bahaí, které konvenují daleko více se současným globalizovaným světem.

Důvodem současného procesu sekularizace může být i fakt, že katolická církev a její ritus v dnešní postmoderní době může působit zkostnatěle až zpátečnicky, i když nový papež František se to snaží alespoň v rámci mediálního „marketingu“ zlepšit. Nicméně církev má za sebou až příliš kauz ohledně krvavých svatých válek, inkvizičních procesů, Vatikánské banky, náklonnosti papeže k hitlerovskému Německu nebo sexuální zneužívání nezletilých. Vybudovat si opět důvěru lidí, že církev organizací, která je založena na duchovním životě a charitativní pomoci potřebným, nikoliv na kumulaci církevního majetku a moci už je velmi obtížné. Jistě, dá se říct, že člověk je člověkem i v kněžském rouše a občas se dopouští neřestí, stejně jako běžný laik, nicméně církev by vždy měla jít příkladem, jak si nakonec sama stanovila.

Zásadní otázkou taktéž zůstává, zda církev už nesplnila svoji dějinnou úlohu a nyní se opět stahuje do „undergroundu“, tak jak to bylo i s jinými kulturními fenomény, které po době zrození a útlaku, zažily dobu velkého síly a rozpuku, ale pak následně i svůj thermidor (Malia) a pomalé vyhasnutí. A pokud jde o působení v dnešním multipolárním světě, je opravdu tolik nutné, aby soupeřilo křesťanství s islámem o nejrozšířenější světové náboženství? Vždyť oběma doktrínám by mělo jít především o kvalitu víry a pokorného života v Bohu, nikoliv o kvantitu „přeběhlých“ oveček, které zajistí členskou základnu pro šíření své ideologie a na provozní příjmy. Nemělo by ani jít o pouhé množstevní přečíslení svého soupeře ve sféře duchovního nebo politického vlivu. Nakonec obě náboženství shodně tvrdí: Není dobré donucování ve věcech víry. Přesto se obě tváří výlučně a nesmiřitelně.

Gauchetovo „odkouzlení“ či Eliadeho desakralizaci světa je také možno chápat jako součást evolučního  vývoje lidstva. Ten však zdaleka není lineární a je dost možné, že se po éře vypjatého individualismu, hedonismu a neoliberálního kultu peněz opět dočkáme duchovnějších časů, zda to bude s křesťanskou církví či už bez ní, je však otázkou. Dochází tak k završení emancipace člověka před dohlížející a kárající osobou Boha Otce až k momentu osvobození a osamostatnění se z jeho vlivu. Je dost možné, že lidstvo přechází ze stavu pubescence do stavu dospělosti, kdy bude muset spoléhat už jen samo na sebe a své schopnosti, nikoliv na vyšší mocnosti v zastoupení církve na zemi. A není to nakonec návrat k původnímu „revolučnímu“poselství Ježíše Nazaretského, který se dokázal postavit proti tehdejším zkostnatělým formám společenských institucí a jejich útlaku a dal základ svobodnějšímu myšlení a sdílení života jednotlivce ve společnosti sobě rovných bytostí?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama