Anarchismus, ze své podstaty antipolitická, nehierarchizovaná platforma usilující se obejít bez centrální moci státu, bank, byrokratických institucí, represivních složek, církví, či jakékoliv autoritářské ideologie, nesnášející útlak menšin většinami ani člověka člověkem, byl velmi záhy po svém vzniku vykázán z historie jako marginální či extremistický jev. Stal se strašákem slušného občana, coby synonymum politického chaosu, nekontrolovaného bezvládí a společenského nepořádku. Skutečnost je však opět o dost složitější?
„Opravdové je to, co vzdoruje“ (Neviditelný výbor)
Přestože zakládající myslitel anarchismu a revolucionář Michail Bakunin byl v roce 1864 ještě aktivně angažován v I. Internacionále a byli tím pádem součástí světových dějin, záhy o tuto pozornost anarchismus přišel díky rozkolu s komunisty o podobě dělnické revoluce. Zatímco jejich někdejší blízký kolega a teoretik socialismu Karl Marx je dodnes, uctívaným „patriarchou“ levicového smýšlení, praktikující anarchisté zmizeli nezaslouženě v propadlišti oficiálních dějin států. Jako by také ne, když jsou jeho největším kritikem. A přestože se pod rudou zástavou komunismu napáchalo nesrovnatelně více násilí, než pod černou vlajkou anarchie, přesto jsou anarchisté dodnes většinovou společností chápáni jako větší společenské zlo a nebezpečný extremismus.
Přitom s jistou nadsázkou by mohli být za anarchisty a revolucionáře považováni všichni velcí filozofové, vědci či zakladatelé nových náboženství od Sokrata, přes Ježíše až třeba po Buddhu, kteří se ve své době dokázali vzepřít zaběhlým schématům myšlení, dosavadním mocenským strukturám a pokryteckým dogmatům a začali razit nové, do té doby heretické paradigma. Snahu o osobní prozření a myšlenkové rekonstrukci společnosti a posunout ji k spravedlivější a víc rovnostářské verzi lidského společenství, sloužící většině, nikoliv jen vládnoucí menšině, jak tomu dochází u většiny společenských zřízení od komunismu až po kapitalismus, parlamentní demokracii nevyjímaje.
Ale pojďme zpět k historii anarchismu. Důležitou úlohu v organizaci komun, i když opět nedoceněnou, sehráli anarchosyndikalisté v Rusku a Ukrajině za vedení Nestora Machna, když prošla Velká Říjnová revoluce v roce 1917 nebo při občanské válce ve Španělsku v letech 1936-39. Tehdy měli i podstatně velkou podporu obyvatel a sociální myšlenky anarchismu byla na vzestupu. Rozsáhlé anarchistické hnutí, zastávající samosprávu věcí veřejných a autonomii jednotlivce, zapustilo kořeny i v Itálii v čele s Erricem Malatestou či Latinské Americe. I u nás anarchistům kvetla pšenka v podobě persón jako byli Jaroslav Hašek, S. K. Neumann nebo Michael Kácha na začátku 20. století, kde hnutí bylo rozšířené celosvětově. Přesto ani tyto dějinné události se nijak významně nezapsaly od myslí současníků a oprašují ji především samotní příznivci anarchistického hnutí jako jakýsi mytologický zlatý věk svého úsilí. Oficiální historie stále mlčí a vykazuje „áčkaře“ z dějin jako černé ovce společnosti. Zdá se jako by anarchisté v dějinách často plnili úlohu obětního beránka dle Girárdovy mimetické teorie, jako v justičním omylu kauzy Sacco a Vanzetti nebo případu Gavrila Principa, na které je dobré svést vinu za různé atentáty a nevysvětlitelné teroristické útoky. I když dnes už je o dost velký kus předběhli islámští teroristé a anarchisté se tak dostali z centra pozornosti médií.
Rozptyl anarchistických teorií je rovněž široký, často až kontroverzní, občas splývající až s libertariánskými tezemi nebo necírkevním křesťanstvím jako v případě spisovatele a radikálního pacifisty Lva Toltsého. Jako předchůdce novodobého anarchismu můžeme považovat Maxe Stirnera, který po vzoru humanistů obhajoval individuální svobodu jednotlivce a jeho nezávislost, která by neměla být nikým a ničím omezována. G. Landauer byl zas ovlivněn soudobou filozofií vůle a sílou ducha Nietzscheho a Schopenhauera, přes aktivní revolucionáře A. Brerkmana a Emmy Goldman, kteří čekali na revoluční přeměnu celé společnosti, ale nakonec zaplakaly nad výdělkem, když viděli, že socialistická revoluce v Rusku se stala jen další diktaturou a autoritářským kultem osobnosti. Proto později gestalt psycholog a spisovatel P. Goodman nebo C. Ward téměř rezignovali na diskurz celospolečenské revoluce a snažili se myšlenky anarchismu aplikovat v běžném životě a na konkrétní aktuální události, kdy navrhovali nahradit revoluci za osobní vzpourou či revoltou. M. Bookchin pro změnu přichází s ekologizující pohledem na společnost, která si podřezává větev sama pod sebou, což je třeba napravit. Spisovatel a vizionář Hakim Bey, reagující na relativizující postmodernu, revoluci zcela zavrhuje a nastiňuje konspirační koncepci „dočasných autonomních zón“, která tvrdí, že je potřeba vytvářet „místa“ či „chvíle“ svobody vně většinové společnosti, kterou beztak kompletně nelze naráz změnit.
Medvědí službu původní anarchistické filozofii, svým způsobem, udělala i pozdější punková scéna, která mu dala punc nihilismus a dekadentního vzdoru. Vytvořila tak novodobý kulturní stereotyp pohledu společnosti na téma anarchie. Přičemž hlavní iniciátoři Sex Pistols se svou hymnou „Anarchy in The UK“, byli především generační revoltou, než plánovanou sociální revolucí. Ne zdaleka však každý, kdo má na hlavě číro a „fuckuje“ systém musí být a priori anarchista. I když nutno připomenout, že někteří anarchopunkeři, kteří zůstali opomenuti v pozadí tohoto „velkého rock’n’rollového švindlu“ si vzali na svá bedra ekologický aktivismus, práva zvířat, monitoring neonacistické scény – ANTIFA a demonstrace na podporu utlačovaných menšin. Je však dobré včas rozpoznat zda už nejde jen o demonstrace pro demonstrace jako udržování plamene, který pohasíná. Občanský aktivismus však může mít i jinou podobu, třeba přímá akce jako osvětová činnost, pomoc potřebným, sociální práce v terénu, rozkrývání dezinformací na internetu či prachobyčejný úklid odpadu ve svém okolí. Anarchismus se tedy ze své podstaty neváže na žádný hudební styl ani subkulturu. Měl tak zůstat plně svobodný, nezávislý a fluidní a měl by dokázat využívat možností aktuálních společenské situace a moderních technologií, což občas nedělá a jako by tím zůstal vězet kdesi v minulosti.
Původní ideologie anarchismu byla především sociální filozofií s alternativním programem zaměřeným na svobodné, decentralizované a seberegulující se společenství lidí, bez státního dohledu a potřeby represivních složek, založenou na vzájemné důvěře a toleranci. Nikoliv však za cenu destrukce všech společenských hodnot a zvyků, ale etického uvědomění potřeby přirozené solidarity a radikální emancipace jednotlivce v rámci společnosti, jak to charakterizoval průkopník anarchistické etiky Petr Kropotkin. Zde se dají rovněž připomenout ultimativní slova Bakuninova o anarchistickém chápání svobody: „Skutečně svobodný jsem jen tehdy, když všechny lidské bytosti, které mne obklopují, muži i ženy, jsou stejně svobodní. Svoboda druhého není vůbec hranicí nebo negací mé svobody, je naopak její nutnou podmínkou a potvrzením.“
Současný anarchismus bojuje především s kulturními stereotypy, strnulostí konzervatismu či proti regresi vyhroceného nacionalismu. Je všímavý k jakékoliv formě útlaku, totality a autoritářství a nastiňuje nové možnosti fungování nestátní společnosti v budoucnosti. Solidarita, sociální spravedlnost a skutečná demokracie je jednou z jeho hlavních premis, ne jen vějička na voliče, jak je tomu u většiny politických stran. Nikoliv pouhé „plivání“ na autority, rozbíjení výloh „korporátů“ či pěstní souboje s neonacisty, což bývá někdy jen rozmělňování drahocenné energie, i když zároveň takto se dá rázně upozornit na problémy, které by jinak byly mediálně „neviditelné“ a tím donutit společnost, aby je začala řešit. Je však potřeba jít k samotnému jádru věci a hlavě neztrácet nadhled a humor jako koření života. Kdo není schopen nadhledu a sebereflexe stává se sám brzy obětí netolerance a autoritativního uvažování.
Dnes tedy anarchismu zdaleka nejde o rozpoutání celosvětové revoluce či o okamžité zrušení státu jako jeho otcům zakladatelům, kteří žili v jiné sociokulturní situaci rané industrializace a námezdních dělníků pracujících 12 hodin denně v neúnosných podmínkách, ale o novodobou společenskou orientaci v multipolárním světě, kde rozdělení na „pravici“ a „levici je jen dodržování zastaralých politických stereotypů ze 18. století. Jde tu o revoluci ve změně schémat myšlení, než iluzorní násilnou revoluci, která lidi nakonec opět jen k něčemu donucuje, aniž by o tom byli sami přesvědčeni. Spíš antimilitarismus a pacifismus, než agrese a násilí může být účinnou zbraní k vytvoření nového společenského klima pro další rozvoj a kooperaci, i když někteří anarchisté si to nemyslí.
Z dnešního postmoderního diskurzu můžeme za anarchisty považovat například intelektuály a umělce jako je lingvista a kritik americké politiky Noama Chomsky, antropolog a politický aktivista David Graeber, levicový historik Vadim Damier či aktivní revolucionář a postmoderní spisovatel z mexického Chiapasu Subcomandante Marcos nebo levicový esejisté a teoretici vzpoury Neviditelný výbor. Může to být i investigativní novinář Julius Assange, whistleblower Edwad Snowden, političtí freakové a hackeři Anonymous, hnutí Occupy v USA, ruské aktivistky Pussy Riot, grafiťák Banksy či hudebník Tom Morello z RATM. U nás můžeme vzpomenout na radikální uměleckou skupinu Ztohoven, či vydavatelství Anarchistická federace. Zdaleka však nemusí jít jen o známé osobnosti, ale především o všechny potřebné aktivisty/ky, a kolektivy či squatery usilující o to být právoplatným korektivem a alternativou soudobé společnosti a poukazovat na bezpráví a útlak či šikanu ze strany státní byrokracie, exekutorů nebo policie. Jak tvrdí Starý Antonio v knize Subcomandanta Marcose „Boj je jako kruh. Může začít v kterémkoliv místě a nikdy nekončí.“
Díky tomu, že se anarchismus ze své podstaty vzpírá přesné definici a jeho hlavním průvodním jevem je myšlenkový pohyb, sociální vzdor vůči autoritářské a totalitaristické moci a ideologická neohraničenost v intencích teorie chaosu. Dá se konstatovat, že co anarchistů, tolik existuje jeho definic a někdy až protichůdných názorů od sociálně levicového anarchokomunismu až po jeho téměř absurdní neoliberální antitezi anarchokapitalismus, obhajující osobní vlastnictví a volný trh. Což je jeho výhodou, ale i slabinou. Anarchisté jsou rozděleni na mnoho frakcí, ulpívajících na výhradní správnosti své „věrouky“, které spolu často nedokážou kooperovat či se dokonce potírají a tím se jejich síla rozmělňuje. Jestli současnou situaci nazvat postanarchismus či neoanarchie je spíš věc intelektuálních debat u piva, než nutností. Chtělo by se říci, že zde chybí vůle, které by mohlo naznačit parafráze slavného hesla: Anarchisté všech frakcí – spojte se!!!
Jedno je však společné všem – anarchisté nijak netouží po politické moci ani po akumulaci majetku, což může být v dnešní době bezbřehého konzumerismu a zaměření lidí na vlastní zisk, leckomu podezřelé. Jak pravil zakladatel novodobého anarchismu J-.P. Proudhon „Vlastnictví je krádež“ a jak známo – všechna moc korumpuje. Anarchismus si však chce primárně uchovat své dočasné autonomní zóny nekontrolovaného času i prostoru, vlastní zodpovědnost a svobodu jednotlivce, což je v době všeprostupného internetu a digitálních technologií často sloužících všežravému marketingu a neomezené kontrole občanů stále těžší. Cesta do prvobytně pospolné společnosti „urozených divochů“ by bylo však jenom utopickým anachronismem. Anarchismus byl vždy myšlenkovou avantgardou nikoliv reakcionářským zpátečnictvím.
Je faktem, že představit si v novodobých dějinách společnost, která by mohlo fungovat bez centralistické vlády státu, přestože stále většině lidem víc bere, než dává, je dost obtížné. Stát je dnes především dojnou krávou pro různé soukromé firmy, přemnožené hejno úředníků a jejich neutuchající korupci, místo, aby plnil skutečně svou sociální úlohu a sloužil lidem a ne oni jemu. Přesto lidé stále věří v jeho určující a spásnou moc, i když se jim dnešní oligarchové, kteří se ho jako samozvaní „dobří hospodáři“, tak ochotně ujali, smějí do tváře v přímém přenosu a v primetimu.
Možná však jednou lidé pomalu zamávají kapesníčkem vyčpělému konstruktu nacionalismu, přestanou uctívat démona peněz – Mamona v podobě pozdního kapitalismu a pokusí se o více rovnostářské uspořádání společnosti, avšak bez totalizujících tendencí z minulosti. Nemusí tedy nutně nastat onen společenský chaos či, chcete-li zavládnout anarchie, ale třeba to může být onen pořádek, bez vlády. Možná jednou lidi budou svobodnější, lidsky zodpovědnější a ekologicky ohleduplnější. Nebo je to stále pouhá utopie hrstky idealistů? Odpovědět si už musí každý sám. Anarchismus však není pouhá anarchie.
Doporučená literatura:
Anarchistická revue Existence: https://nakladatelstvi.afed.cz/existence
Brožury Anarchistické federace (AFED) https://nakladatelstvi.afed.cz
Bakunin, Michail – Bůh a stát (AFED +Herrmman a synové, 2014)
Kropotkin, Petr – Anarchistická etika (Votobia, 2000)
Neviditelný výbor – Vzpoura přichází (Rubato, 2014)
Neviditelný výbor – Našim přátelům (Rubato, 2018)
Tomek, Václav + Slačálek, Ondřej – Anarchismus – Svoboda proti moci (Vyšehrad, 2006)
Tomek, Václav – Český anarchismus 1890 – 1925 (Filozofia, 1999)
Marcos, Subcomandante – Příběhy Starého Antonia (AFED, 2017)
Faber, Claude – Anarchismus – Příběh revolty (MME, 2006)
Richards, Vernon – Malatesta (životopisné poznámky) (AFED, 2018)
Damier, Vadim – Dějiny Anarchosyndikalismu (AFED, 2016)
Graeber, David – Revoluce naopak (Broken Books, 2014)
Graeber, David – Fragmenty anarchistické antropologie (Broken Books, 2014)
Chomsky, Noam – Hnutí Occupy (Broken Books, 2014)