Kapitalismus a demokracie vždy nějakým způsobem patřily do společného kontextu moderních dějin, což nám napovídá i dnes vžitý pojem liberální demokracie. Kapitalismus – adorace volného trhu, soukromého vlastnictví a jeho akumulace v rukou několika jednotlivců a demokracie – metoda vládnutí a organizace společnosti jako pluralitní a všelidový konsenzus. Kapitalismus byl vždy doménou ekonomiky, demokracie zase politiky. Ekonomové považují člověka za homo economicus – politologové za zoon politicon. Aby se však dalo analyzovat jejich sepjetí a vzájemné ovlivňování, není od věci si připomenout, co těmito pojmy bylo v té které době vlastně myšleno.
Kapitalismus
Sociolog Max Weber za prvotní zdroj kapitalismu považoval protestantskou morálku, hromadící soukromý kapitál, ale přitom dodržující přísnou křesťanskou askezi. To ještě však nevládla „Neviditelná ruka trhu“ Adama Smithe neomezenou silou a měšťané vlastnili menší dílny a manufaktury, kde ještě mohl být cítit cechovní duch a pospolitá atmosféra. Osobní vlastnictví bylo však už tehdy povýšeno na nejvyšší metu občanských svobod (i když vzniklo oprávněně v opozici k feudálům, kteří tehdy vlastnili veškerou půdu) a dalo tak vzniknout ideologie liberální demokracie, i když ještě v duchu náboženské soteriologie.
Pozdější forma továrního kapitalismu buržoazní třídy, tak jak ji kriticky analyzoval Karl Marx ve svém stěžejním díle Kapitál, jako soukromé vlastnictví výrobních prostředků s cílem vytváření nadhodnoty, na úkor mizerně placené práce proletariátu je dnes už téměř anachronismem, odkazujícím se k časům průmyslové revoluce a kolonializmu. Přestože v asijských zemích jako je Čína, Bangladéš či Indie je tato podoba kapitalismu stále přítomná, a tak se tento problém jen přesunul tam, kde nejsou dodržovány občanské svobody, známé ze západních demokracií.
V meziválečném období přišlo období korporativismu, kde výrobní odvětví bylo propojeno se státním aparátem, který měl původně demokratický charakter, ale zároveň z něho vyrašily i výhonky fašismu a nacizmu. Po období amerického podnikatelského kapitalismu (fordismus) v podobě nelidské pásového výroby a specializace práce, přišla ke slovu o něco umírněnější forma sociálního kapitalismu v Evropě nebo kolektivní kapitalismus v Japonsku, který zas směňuje ekonomické výhody zaměstnance za jeho absolutní loajalitu k firemní značce (typologie dle A. Heywooda).
V období studené války se pak kapitalismus transmutoval do podoby neoliberalismu, kdy je uctívána doktrína individualismu a mýtus věčného růstu kapitálu na úkor přírodního bohatství a nemateriálních hodnot, tak jak ji uplatňovali M. Tatcherová nebo R. Reagan. Jak píše ekonom Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla: „Mantrou naší doby se stal maximální růst a za jakoukoli cenu, ať už to znamenalo zadlužení, přehřátí či přepracování.“ Dalším kritickým analytikem toho, co dělá kapitál a že dlouhodobě směřuje k velkým sociálním nerovnostem je David Harvey. V knize Záhada Kapitálu se zamýšlel nad tím jak kapitál překračuje všechny hranice prostoročasu, ale vždy nevyhnutelně dochází k jeho krizím, které se lavinovitě šíří světem jako zhoubný nádor a destabilizují spolčenost.
V popředí zájmu neoliberalismu je dnes především nová forma globální ekonomiky, kde se už víc než samotná výroba bere v potaz vlastnictví akcií na kapitálovém trhu, obchodování s komoditami na burze a především bankovní sektor zadlužující své občany a tím si kupující jejich demokratické svobody. Sepětí s výrobou hmotných produktů v továrnách je elitou oligarchů minimalizováno na vlastnění nadnárodních firem či mediálních domů (viz Babiš, Kellner, Bakala). Už nejde o to, co se vyrábí, ale kolik to vynese. Firmy a korporace se mohou kupovat a prodávat, dle aktuálního indexu na burze. Aktuálně nabral kapitalismus podobu prekarizované práce ve skladech či robotizovaných montovnách vedených nadstandardně placenou kastou manažerů a obchodních zástupců. Dle Guye Standinga tak vznikla nová třída špatně placených námezdních pracujících s nejistými výdělky, žijící permanentně v prekérní situaci – prekariát, která vystřídala tradiční proletariát.
Všechny uvedené formy kapitalismu se však jednotně řídí racionalitou maximalizace zisku, který se však mezitím stal virtuální hrou čísel na bankovních účtech, než hromadění zlata či diamantů. Protestantská morálka tak časem byla zaměněna za amorální hedonismus a plýtvání v letadlové hře spekulací finančních skupin a vlastníků nadnárodních korporací. „Klíčovou funkcí peněz je jejich schopnost přeměnit morálku v neosobní propočty a tak ospravedlnit věci, které by se jinak mohly zdát nehorázné a pobuřující“, jak píše kulturní antropolog David Graeber ve své stěžejní práci o vzniku a vývoji finančních vztahů – Dluh.
Demokracie
Rovněž demokracie jako svébytná koncepce politického myšlení a metody vládnutí („vláda lidu“) urazila od dob Platóna a Aristotela, kteří ji brali jako onu horší variantu vlády nevzdělané chudiny a ani institut otroctví v té době demokracii nepřekážel. Už ve svých počátcích však měla demokracie určitá omezení, které měly eliminovat účast všech, volit nemohli otroci ani ženy či nemajetní, kteří neodevzdávali daně. O něco dál to dotáhl Periklés, který se snažil o co největší účast obyvatel na veřejném věcech v starověkých Athénách.
Postupem času se na scéně znovuobjevily utopické myšlenky přímé a participativní demokracie J.-J. Rousseaua, který byl pro rozhodování, co nejširšího počtu lidí, opatřené společenskou smlouvou a ovlivnil tak slavnou Francouzskou revoluci. Zasvěcenou studií reálné demokracie je i dnes legendární dílo Demokracie v Americe od Alexise de Tocqueville, kde už v roce 1935 upozorňoval na její možné výhody i nevýhody jako je problém tyranie většiny či rasová nerovnost, které mohou stát demokracii v cestě a postupně ji umlčet, což se stalo třeba na konci devatenáctého století, kdy se v USA zavedlo opatření povinné gramotnosti a odvodu daní, čímž se eliminovali u voleb chudí a „černoši“ ve prospěch „bílé elity“.
Realističtější formu se zdála být zastupitelská demokracie J. Stuarta Milla, která je v podstatě dnes její institucionalizovanou verzí a lidé ji berou jako běžnou realitu, i když jim vyhrazuje možnost rozhodovat jen jednou za několik let, což politici rádi zneužívají s odkazem na lidový mandát pro své často neomezené rozhodování. Elitní demokracie Petera Schumpetera, měla zas vyseparovat lid jako odborníky, kteří můžou erudovaně rozhodovat o věcech veřejných. Rradikální formou demokracie byla demokracie socialistů, komunistů či anarchistů, jež požadovali, co největší přímou účast lidu na rozhodování, bez jakýchkoliv omezení, což se však v realitě někdy zvrhlo ve svůj pravý opak jako byly komunistické diktatury. Snad pouze anarchismus se věci radikální přímé demokracii nikdy zcela nezpronevěřil, protože se drží programově dál od oficiální politiky. Dále vznikla i deliberativní demokracie, která upřednostňuje diskuzi nad direktivou většiny nebo postmoderní koncept tekuté demokracie (liquid democracy), flexibilně střídající přímou a zastupitelskou demokracii, dle potřeby elektorátu.
Dnes převažující západní forma liberální demokracie upřednostňje většinou vlády v čele s oligarchickými strukturami v sepětí s globálním kapitálem a nadnárodními korporacemi. Současnou erozí liberální demokracie se zabývají například politologové S. Levitsky a D. Ziblatt ve svém bestselleru Jak umírá demokracie, kde analyzují příčiny její současného odumírání a nástupu hybridních demokratických systémů, které instalují různé formy fasádních demokracií „na oko“, aby tak dostály mezinárodnímu, ale i vnitropolitickému pohledu. Jedná se o pronikavou analýzu do současné dekonstrukce demokracie na příkladech Ameriky za Trumpa, Peru za Fujimoriho, Ruska za Putina, Turecka za Erdogana nebo Maďarska za Orbána. Jsou zde vykresleny metody, jak se původní demokracie mění v autokracie, které pomalu, ale jistě ukrajují a ohýbají právo a zákony na svoji stranu, aniž by obyvatelstvo zprvu cokoliv postřehlo. Většinou tomu dokonce i nadšeně tleská a pak se nestačí divit, koho, že si to zvolilo ve „svobodných volbách“. Tyto demokracie nazval politolog G. Odonell delegativními demokraciemi. Dalo by se konstatovat, že hlavním neúspěchem demokracie, jako metody vládnutí je to, že nikdo není, co demokracie přesně je, přestože se tváříme, že o ní víme všechno.
Kapitalismus a demokracie
Paradoxně když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Sepjetí kapitalismu a demokracie může na jedné straně fungovat v duchu Třetí cesty, jak ji nastínil sociolog Anthony Giddens, kde demokracie a sociální jistoty můžou kooperovat se soukromým podnikáním jako se děje například v skandinávských zemích. V kontradikci je pak státní kapitalismus dnešní Číny, naoko deklarující rovnostářský demokratický režim v duchu komunismu směrem dovnitř země, ale navenek se chovající jako tržní kapitalistická korporace zahrnující do svých praktik nedodržování lidských práv, nekalé tržní praktiky a intervenční propagandu.
Prolnutí demokracie (politického systému) a kapitalismu (ekonomického sytému), pokud vůbec tyto sociokulturní konstrukty můžeme brát jako samostatně ohraničené entity, začíná a končí na poli státu a jeho regulace nebo nezasahování. Někdy by se dalo konstatovat, že kapitalismus je „ve službách“ státu v podobě korporativismu, někdy se zas snaží být zcela mimo jeho vliv, jindy kapitálu stačí vše jen ovládat s pozadí v podobě lobbingu. Záleží, které koncepty zrovna vítězí, jestli ty Hayekovi dle principiu Laissez Faire, který však logicky vede k vytvoření třídy superbohatých a rozevření ekonomických nůžek mezi socioekonomickými vrstvami společnosti (superclass x underclass). Nebo převáží Keynesiánské koncepty, ve prospěch intervencí státu, vedoucí k větší sociálním jistotám a ekonomické rovnosti se solventní střední třídou, i když někdy za cenu zprůměrování obyvatel a neúměrného zadlužování státu.
Tématikou vztahu politiky a demokracie se zabýval rovněž politolog Gabriel Almond ve svém článku Kapitalismus a demokracie, vydaném v časopisu Komparativní politologie v roce 1993, kde kompiloval názory soudobých politických filozofů či ekonomů. Autor se zde zabývá interakcí mezi ekonomickou sférou a demokratickou politikou v západním světě v období kdy tato filozofie zůstala po rozpadu Východního bloku jako jedinou vítěznou a bezkonkurenční ideologií (F. Fukuyama), kde přestal fungovat bipolární svět Západ vs. Východ a nahradil ho multipolární svět s více centry moci (S. Huntington).
Almond navazuje na meziválečné dílo Petera Schumpetera – Kapitalismus, Socialismus a Demokracie, v kterém predikoval úpadek kapitalismu, zhroucením se vlastní vahou a nástup demokracie v podobě socialismu. Je pravdou, že nakonec se jeho predikce nevyplnila, když se ukázalo, že socialistické státy směřovaly spíš k diktatuře a totalitarismu, než k demokracii. Zatím co liberální demokracie poháněná kapitalismem zatím přetrvala do dnešních dnů.
Kapitalismus proti demokracii
Nakonec však záleží na tom, kdo a jak si pojmy demokracie a kapitalismus interpretuje a analyzuje. Představitelé Nové Pravice Robert Nozick a Milton Friedman by zřejmě utilitaristicky tvrdili, že demokracie a kapitalismus jsou nerozluční sourozenci a volný trh je jedinou možnou cestou k prosperitě maximálního počtu lidí a stát kapitálu nemá podkopávat nohy, což v praxi ale bývá často paradoxně naopak. Levicoví teoretici a revolucionáři jako Karl Marx nebo Michail Bakunin by jim oponovali, že demokracie a kapitalismus nejdou vůbec do kupy a vzájemně se potírají, protože kapitál vede k nerovnosti lidí a tím popírá demokracii jako vládu rovnocenných svobodných lidí a jejich participaci na moci rozhodovat o společných věcech. Neomarxisté frankfurtské školy by byli zřejmě o něco smířlivější, i když by demokracii spolu s kapitálem taky neviděli rádi pochodovat ruku v ruce. Postmoderní filozofové Deleuze a Guattari by tento stav možná metaforicky nazvali jako „tělo bez orgánů“, obdobně jako ve svém stěžejním díle Kapitalismus a schizofrenie.
Fakt, že jsou dnes ve světě enormně rozevřené ekonomické nůžky mezi vládnoucí oligarchií, která vlastní naprostou většinu světového bohatství a zbytkem populace je vidět i na současné krizi jihoamerických států či zemí Afriky, ale i třeba Ruska. Být zemí, která je považovaná za silnou či rozvíjející se ekonomiku, ještě neznamená, že tento kapitál prosákne od politické elity k většině občanů, kteří by z něj mohli mít také nějaký užitek. Kapitalismus v aktuální podobě neoliberalismu, tak nastavuje své amorální zrcadlo, kde zisk jednotlivců je důležitější než sociální rovnováha a stabilní demokracie.
Současný vztah kapitalismu k demokratické politice (nejen) v Americe trefně analyzuje například Naomi Kleinová, ve své knize Ne, nestačí: „Zdá se, že zájmové ekonomické skupiny, které si dlouho kupovaly náklonnost obou hlavních politických stran, usoudily, že už je ta hra nebaví….A tak vyškrtly z rovnice prostředníky — politiky s nastavenou dlaní, kteří by měli hájit veřejný zájem — a začaly se chovat tak, jako když si velký hráč usmyslí, že se má něco udělat pořádně, a zařídí si to sám.“ Jinými slovy oligarchizací společnosti dochází i k úbytku demokratizace politiky v zájmu finančních skupin a bankovního sektoru, které ve jménu věčného růstu a stále většího zisku zapříčiňují devastaci planety a jejich přírodních zdrojů. Většina občanů je pak pasována do role konzumentů, reklamou pobízených ke koupi často nepotřebných výrobků, za které se často i zadlužují na vysoké úroky, které by dříve byly považovány za lichvu. Zastánci kapitálu by nám také rádi namluvili, že je jeho „základní instinkt“ je zcela přirozený a že chamtivost a egoismus jsou primárními lidskými vlastnostmi. Zapomínají, že i kooperace a solidarita je taktéž vlastní zřejmě všem lidem a záleží jen tom, jakým hodnotám dáme většinově přednost.
Na závěr by se dalo konstatovat, že kapitalismus je možná jistý druh demokracie, ale jen pro ekonomicky privilegované, kteří mají přístup k moci. Pro ostatní zůstává „neoliberální mýtus“ o tom, že si za svůj ekonomický status mohou sami, nikoliv špatně nastavený systém primárně důvěřující v jedinou hodnotu, kterou je Kapitál. Kapitalismus se tedy v poslední fázi svého vývoje postavil skutečné demokracii zády.
„Zle Zemi je a zhoubou upadává,
kde hyne lid a mamonu je vláda.“
(Oliver Goldsmith)