Přes poněkud monotónně vyznívající poslední řadové album 100th Window z roku 2003, jenž bylo možná až příliš zacyklené v sobě samém a ani účast Sinead O’Connor nakonec nepřinesla tolik očekávanou atraktivitu, se Massive na Heligoland opět přiblížili hitovou potencí až kamsi k fenomenálnímu albu Mezzanine (1998), které se ve své době stalo pomyslným a dodnes nepřekonaným mezníkem avant-popové scény.
Na novém albu ostřílené černobílé duo producentů Grant Marshall a Robert Del Naja rezignovalo na hutný, valivě kytarový sound, jaký se pokusili definovat právě na Mezzanine, a svým retro-elektronickým pojetím zvuku se vrátili téměř až k albu Protection (1994), kterým si vydobili světový respekt. Co rozhodně zůstává beze změny (a za to nutno poděkovat), je hypnoticky fraktalizující zvuk, který si klade za cíl koncentrovat všechny smysly na jeden centrální bod uprostřed vaší nervové soustavy, za cenu radikální abstrakce rušivých elementů. Schopnost přenesení do říše temně vyhlížejících zákoutí mozkových hemisfér, avšak s jistou pregnantní ležérností, jim zůstala vlastní. Aranže Heligolandu jdou opravdu na dřeň a přibližují se ve své zostřené jednoduchosti až téměř k dokonalosti.
Celé album otevírá hit Pray For Rain, podobně jako čtyři další skladby známý již z jejich loňské epíčkové ochutnávky Splitting The Atom, který pomalu vylazuje na jejich hypnotizující světelné vlákno. Právě k Splitting The Atom je možno na youtube rovněž shlédnout oficiální klip. Tento záznam totálního zmrazení času přesně ve chvíli prapodivně nepředvídatelné katastrofy uprostřed jakéhosi megacity, je geniální ukázkou metafyzického nakládání s obrazem i zvukem a dokazuje, že i 3D animace nemusí vždy evokovat jen kýč počítačových stříleček nebo pohádek pro nezletilé.
Právě pocit umrtvení či zmrazení času v jedné nekonečné chvíli, je zástupným symbolem celého alba Heligoland, i když paradoxně se nejedná o zmrazení času bez děje a pohybu. Naopak, ve chvíli katalepsie dochází k novému protipohybu. O to zajímavěji vše vyznívá, když si uvědomíme, že hudba funguje v čase a je to jen pouhé vlnění vzduchu, které je však na sebe schopno nabalit emoce a někdy i silný příběh.
Jako obvykle na albu nechybí řada pěveckých veličin. K nejvýraznějším bezesporu patří někdejší Trickyho družka a zpěvačka (dnes na sólové dráze), Martiny Topley Bird, jejíž citlivě erotický vokál zní hned ve dvou skladbách. První z nich je retro junglově laděná Babel, druhou opět známá věc z lonškého EP – Psyche, zde však přemutovaná do zcela jiné formy, připomínající „glassovsky“ znějící minimalistické etudy, a jako jediná skladba na albu je off beat.