V době opětovného vzedmutí nacionalismů a nové vlny „národního uvědomění“ se můžeme ptát, kde se vlastně vzal tento staronový fenomén? Je tu s námi „Národ“ od pradávna, jak tvrdí někteří hrdí nacionalisté nebo je to pouhý socio-kulturní konstrukt v rámci vývoje moderní společnosti? Je současný návrat nacionalismu obrannou regresí, reagující tak na nejistý svět globalizace a masové migrace, nebo snad cestou do budoucna?
KOŘENY NACIONALISMU
Většina domorodých etnik sama sebe nazývala „lidé“ (dobří, dokonalí) a okolní kmeny pak označovala jako „cizince“ (špatní, nedokonalí). Cizinci byli tudíž něco nepřátelského, prostě nebezpečná chátra, ohrožující zaběhlý klid a zvyklosti. Tato obranná praktika od nepaměti udržovala kolektivní identitu, sebedefinovanou vůči okolnímu neznámému světu „těch druhých“. V antice to byl protiklad civilizace versus barbaři, v křesťanském světě věřící versus pohani. V dnešním kontextu jsme zvyklí slýchat o nekompatibilní kultuře islámu vůči Západu nebo romských nepřizpůsobivých darmojedech vůči většinové společnosti. Xenofobie je pak jakýsi iracionální strach z „jiného“, který se zakládá na obavě z odlišné, neznámé kultury, o které moc nevíme a možná ani nechceme vědět, a tudíž ji považujeme za nepochopitelnou a nebezpečnou. Konceptualizace světa na „My „a „Oni“ je tedy pro zrod moderního nacionalismu určujícím elementem, stejně jako sebepotvrzení kolektivní důležitosti a výjimečnosti je antropologickou konstantou.
Za jakýsi proto-nacionalismus by mohla být považována kultura Židů, kterou určovala víra v jednoho boha a výlučná příslušnost ke kmeni Izraelitů, kterým však dlouho chybělo stabilní geografické území, další určující prvek národa. Prvotním stmelujícím prvkem Izraelitů byl bůh Jahve, nikoliv národ sám o sobě, jako svébytná politická jednotka. Proto se o nacionalismu, v pravém slova smyslu, ještě nedá mluvit. Tento proces se pak postupně odehrával v různých dobách a v geografických oblastech jako na našem území v době husitských válek. Ty byly válkami konfesijními, nikoliv přednostně národnostními. Češi tehdy bojovali proti katolíkům a za přijímání podobojí, nikoliv primárně za Čechy jako svébytný národ.
HISTORICKÝ ZROD NACIONALISMU
Nacionalismus jako celospolečenská politická ideologie, měnící lidské uvažování lidí o své kolektivní identitě se poprvé uplatnil až v rámci Velké francouzské revoluce roku 1789, kdy došlo k sjednocení všech lidí a stavů na jedné platformě, a to příslušnosti k Francouzské republice proti dědičné nadvládě aristokracie a katolické církve. Tehdy došlo k oslabení náboženského univerzalismu a překonání feudálního centralismu a přišla ke slovu vize národa, založená na vzájemnosti lidí, sdílejících stejnou politickou identitu na jednom území.
V naší oblasti je hůře pochopitelné, že národ může být založen na občanech různých etnik, jako je tomu například v USA, kde, pokud se jedinec hlásí k americké ústavě, národní vlajce a umí zapět hymnu, je považován za Američana, ať je laicky řečeno „černý“ nebo „bílý“. Češi, stejně tak, jako třeba Němci, jsou spíše výhonkem středoevropského etnojazykového nacionalismu, který si zakládá na domnělé pokrevní příbuznosti, přestože už i genetici potvrdili, že jen třetina Čechů je slovanského původu, zbytek je „směska“ dalších etnicit od Germánů přes Kelty až po Vikingy. Koneckonců, Čechy byly vždy v centru Evropy, a tak tu docházelo k etnickému i kulturnímu mísení, což nemusí být zdaleka vždy jedno a totéž.
Ideoví strůjci nacionalismu a obrozenci moderních národů si vypomáhali symbolickými termíny „spánek národů“ a jeho opětné „probuzení“. Následný vývoj probíhal za přispění národního uvědomění v evropských zemích během rozpadu Habsburské monarchie nebo v zemích blízkého východu po zániku Osmanské říše. Zde se ustanovily dnešní národní státy a prvotním sjednocujícím prvkem začal být sekularizovaný stát, založený na národní sounáležitosti jeho občanů. Tehdy se začaly jednotlivé národy, založené především na společném jazyku, geografickém místě a historickém kontextu (zvyky, tradice, mýty) emancipovat.
Emancipace utlačovaných či menšinových národností v područí osvícené, avšak příliš rozbujelé monarchie Rakousko-Uherska, tehdy dozrála k vytvoření vlastních národů, jako jsou Češi, Poláci, Maďaři nebo Slováci. Většina těchto národů začala hledat své historické kořeny a roubovat na ně národní sebeuvědomění a používat svůj jazyk jako úřední a kodifikovat ho ve slovnících a literatuře. Někdy spíše účelově, než dle skutečných dějinných událostí. Občas se národní mytologie přibarvila či domyslela (různé známé podvrhy historických pramenů), aby národ měl pocit větší důležitosti a stvrdil si tak historickou kontinuitu do pradávných dob (praotec Čech).
VRCHOLNÁ FÁZE NACIONALISMU
Extrémní podobu nabyl nacionalismus v době národního socialismu (nacizmus) v hitlerovském Německu pod vlivem soudobých rasových teorií, jako byl sociální darwinismus (Gobineau), který byl v té době ještě uznávanou moderní vědeckou disciplínou. V rozkvětu fašismu byla eugenika, jako cílený rasový výběr lidí dle podobných fyzických znaků a jejich „šlechtění“ v projektu Lebensborn, či naopak, eliminace postižených a „ekonomicky nepotřebných“ v projektu Eutanazie. Vše vyvrcholilo etnickým vyvražďováním v rámci „Konečného řešení židovské otázky“. Nacisté mluvili eufemisticky o „rasové hygieně“ méněcenných národů, jakými byli, podle nich, Židé, Cikáni či Slované a později docházelo k jejich postupnému vyhlazování ve jménu myšlenky nacionalismu a domnělé nadřazenosti germánského národa či árijské rasy. Fašisté tak vytvořili zcela novou národní eklektickou mytologii, která z jistého hlediska byla téměř postmoderním uměleckým dílem, avšak s naprosto ničivým důsledkem pro celý svět.
Později se tak dělo také i v stalinistickém Rusku, kde došlo k ideologickému nadřazení ruského národa nad ostatními, přestože původní, Marxem definovaná komunistická doktrína, byla čistě internacionální. Idea sjednoceného „chrabrého“ ruského národa však na lid působila silně ideologicky, proto i Stalin změnil kurz směrem k nacionalismu, který souběžně probíhal i v dalších Evropských zemích. Došlo k sjednocení Titovy Jugoslávie pod záštitou panslavismu či k zrodu tureckého nacionálního hnutí za Kemala Atatürka po rozpadu Osmanské říše.
Vznik národních států po vzoru Evropy proběhl ve 19.-20. století napříč celým světem. Poměrně účinná ideologická doktrína nacionalismu se více či méně úspěšně uhnízdila v Severní i Jižní Americe, Asii či Africe. V arabsky mluvícím světě byla snaha o ustanovení panarabismu pod vedením egyptského vůdce Gamála Násira, který chtěl sjednotit všechny arabské národy. Nikdy se však tato idea nestala skutečností, protože v arabském světě lidé drží pospolu spíše na základě rodové a klanové spřízněnosti než utopického konstruktu národa, vytvořeného politickými ideology.
Určitou revizí nacionalismu po zkušenostech z 2. světové války měl být multikulturalismus, který se snažil upozadit národní vědomí a posílit toleranci k národnostním menšinám, paradoxně se tak z důvodu nedostatečné integrace posílilo spíše nacionální vědomí některých menšin, a proto i on dnes prochází svým přehodnocením.
SOUČASNÁ REGRESE NACIONALISMU
Současnou regresi nacionalismů lze vnímat jako logickou obrannou reakcí dezorientovaných či naštvaných lidí na ekonomickou a technologickou globalizaci, masovou migraci, terorismus a přílišnou centralizaci EU, která opouští své staré hodnoty a nové zatím ještě nedefinovala. Z těchto důvodů dochází k opětovnému vzedmutí „nacionálního uvědomění“, jaké vidíme napříč Evropou nebo v USA, kde byl prezidentem zvolen Donald Trump se svým ultra-nacionálním heslem „America First.“ V Turecku si pro změnu prezident Erdogan vypomáhá vedle „turectví“ hlavně politickým islámem.
Historickým kladem nacionalismu budiž sjednocení lidí na platformě občanství a imaginární příslušnosti k určitému národu napříč celou společností, přestože se zdaleka ne všichni občané znají osobně. Tím formálně zrovnoprávňuje občany jednoho státu, bez rozdílu společenského statusu. Je pravdou, že idea nacionalismu může na základě své ideologie rychle sjednotit či mobilizovat občany určitého státu k obraně v případě ohrožení nebo cítit sounáležitost při různých sportovních či kulturních kláních, mírově nahrazujících mezinárodní řevnivost. Může mít pozitivní konotace, když bere určité morální osobnosti jako vzor či inspiraci pro své jednání (u nás třeba Masaryk, Karel IV, Hus, Komenský, Havel).
Vyhrocený nacionalismus však může občany jednoho národa poštvat proti jinému národu a vést proti němu eliminační válku třeba jen z důvodu xenofobie, kulturní odlišnosti nebo vágnímu pocitu nadřazenosti (Němci vs. Židé, Rusové vs. Ukrajinci, Turci vs. Kurdové, Bosňáci vs Srbové, Tamilové vs. Sindhálci, Tutsiové vs. Hutuové). Tyto záminky pak můžou sloužit jako ideologická zbraň v rukách vedoucí politické elity, která tak může snadno zmanipulovat své občany ve jménu „Národa“ k útoku či k domnělé obraně, čehož jsme svědky i dnes, v době, rádoby „moudré“ a rozvinuté Západní civilizace. Nacionalismus je tak především politická ideologie, která „Národ“ a „národní hrdost“ vyzdvihuje na piedestal své kolektivní identifikace a vymezuje se vůči okolním národům, což ve vyhrocených momentech vede k národním konfliktům, etnickým čistkám a někdy až ke genocidě.
Rozumným východiskem soužití v globalizovaném světě by tedy mohlo být spíš vzájemné nalezení styčných transkulturních hodnot, které můžou posunout lidskou civilizaci k bezkonfliktnímu řešení mezinárodních vztahů, aniž by tak muselo nutně dojít k obávanému splynutí či zániku kultur lokálních. Zaměřovat svoji pozornost pouze na kulturní rozdílnosti, co kdo nosí na plovárnu nebo jaké kdo používá záchody, by mělo být spíš marginálním, než určujícím kritériem. Doufejme tedy, že tento regres nacionalismu je jen provizorním obranným reflexem, než směřováním do budoucna. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
Literatura:
ERIKSEN, Thomas Hylland – Etnicita a nacionalismus, SLON (2012)
SNYDER, Timothy – Krvavé Země. Paseka (2013)
LEVI-STRAUSS, Claude – Rasa a dějiny. Atlantis (1999)
WANDYCZ, Piotr – Střední Evropa v dějinách. Academia (1998)
BURLEIGH, Michael – Třetí říše – Nové dějiny. Argo (2008)
HUNTINGTON, Samuel – Střet Civilizací. Rybka Publishern ( 2001)
MAALOUF, Amin. Nezkrotitelná planeta. Garamond (2014)
ANDERSON, Benedict – Pomyslná společenství – Pohledy na národ a nacionalismus (2003)
GELLNER, Ernest – Nacionalismus, CDK (2003)
TESAŘ, Filip – Etnické konflikty, Portál (2007)
MALIA, Martin – Lokomotivy dějin – Revoluce a utváření moderního světa, CDK (2009)
BARŠA, P. + STRMISKA, M.- Národní stát a etnický konflikt. CDK (1999)
Odkazy:
http://www.antropoweb.cz/cs/prehled-zakladnich-tezi-modernistickeho-pojet
https://www.novinky.cz/veda-skoly/453236-jen-tretina-cechu-ma-slovanske-koreny-ukazal-vyzkum.html?source=FBS
https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/pedf/js11/geo/web/pages/narodni-identita-nacionalismus.html