Každý v skrytu touží po pořádku a klidu. Někdy až za takovou cenu, že chce vybít půl planety svých odvěkých nepřátel, aby nastal konečný mír a blahobyt pro všechny. Plout jako floatující bod v neukotvené pustině chaotických atraktorů je daleko složitější a paradoxně vynakládá na člověka větší intelektuální námahu.
Většina dnes vnímá slovo „anarchie“ jen jako synonymum nepořádku a chaosu, a někteří mladí taky anarchisté mají pocit, že ona „Anarchie“ je přímá akce – házení dlažebek do výkladních skříní korporátů a být „anti“ bez rozmyslu nebo z plezíru a naplňují tak jen další doktrínu o nepochopení tohoto pojmu. Přečíst si filozofy Bakunina, Kropotkina či Proudhona už vyšlo z módy a jejich díla už zná málokdo z pravověrných „Áčkařů“. Punk tomu jen dodal zahnilou korunu.
Není tam kupodivu téměř nic o násilném ničení ani bezbřehé destrukci všeho starého. Jen teze o nastolení větší svobody jednotlivce ku prospěchu všech ostatních a boření zastaralých pokryteckých mýtů, které však časem ztratily svůj potenciál a staly se pouhým přívažkem v lidských myslích, urputně držících se domnělých tradic a hodnot, které jsou přeci jednou dané a na věky neměnné.
Slova solidarita, autonomie či kooperace dnes možná zní leckomu trochu out off date, ale zatím dobře vystihují ideální model decentralizované samosprávné společnosti, bez nutnosti vzývat nadřazenou a davem „korunovanou“ autoritu, která většinou jen zneužívá své moci a to ve dne i v noci za pomoci represivních složek a „spravedlivých“ služeb úlisných právníků, bank či exekutorů, kteří přeci hájí „slušného“ občana a hlavně ten náš společný Stát. Co na tom, že si z něj berou větším dílem, však po zásluze.
Svobodná emancipace lidské osobnosti ve prospěch pospolitosti a autonomních zón nemusí být jen utopií idealistů, kteří holt nepochopili, že člověk je v základu oddán chamtivosti a egocentrismu a proto snese jen úskočnou hru na soupeření mezi sebou a vzájemné klamání a okrádání se v síti neoliberálních vazeb a kartelových dohod. A když ti dojdou peníze, tak je to přece tvoje vina. V této hře života a peněz si prostě neuspěl, tak chcípni o kus dál. Tak pravil Adam Smith a po něm jistý Klaus a jiní vypočítaví filutové, obhajující si tak svou asociálnost a překroucení Marxova Kapitálu a Darwinovi evoluční teorie.
Vězte, že i Anarchie má svůj pevný řád, který tkví v nekonečném kolotání energie a neuchopitelných pohybů společenských interakcí směřující k vzájemné výměně myšlenek a plodů svého úsilí a je pružnější, než jakýkoliv zkostnatělý řád vybudovaný na pocitu fiktivní stálosti a nehynoucí nehybnosti, který musí být chráněn agresivní silou, aby se nerozpadl v nicotu, chaos a onu zpropadenou Anarchii.
—————-
Instalace sprejů použita z výstavy J. Schejbala