Kolektivní rozhovor s členy Anarchistické federace (AF), fungující v ČR již téměř 25 let na téma současnosti anarchismu, nutnosti přidržet se utopie, represivitě státu, síle demonstrací nebo o jejich časopisu Existence, jehož aktuální číslo právě vychází. Rozhovor v zkrácené verzi vyšel původně pod tituulem „Boj proti nepřirozené autoritě“ v kulturním čtrnáctideníku A2.
Jak dlouho už fungujete AF, kdo se na ní podílí a jaká je vlastně její hlavní činnost?
Anarchistická federace byla založena v roce 1995 z potřeby dát anarchistickému hnutí, nebo aspoň té jeho části, která cítila tu potřebu, organizovanou podobu. Podobné pokusy byly i předtím, ale vždy v poměrně neformální podobě. Za ty roky prošla organizace vlastním vývojem, ale dá se říct, že v poslední dekádě funguje především jako zázemí pro místní skupiny a jednotlivce a jako organizační platforma pro koordinaci jejich nadregionálních aktivit. Už dlouho pro nás není důležité vystupovat pod vlastní hlavičkou. Mnozí z nás jsou zapojeni v jiných antiautoritářských projektech a kolektivech. Federace nám ale umožňuje zesílit náš hlas coby anarchistů a anarchistek, zefektivnit naši činnost a vystupovat jednotně v rámci mezinárodního hnutí.
Jste ve spojení ze zahraničními členy IFA (International of Anarchist Federation), která aktuálně organizuje 13 členských zemí Evropy a Latinské Ameriky od Bulharska po Mexiko. Kde je dnes anarchistické hnutí nejsilnější a jak funguje federace na internacionální bázi?
Historicky nejsilnější organizací v Evropě je dodnes Iberská anarchistická federace sdružující anarchisty a anarchistky ve Španělsku a Portugalsku. V uplynulých letech byli hodně slyšet anarchisté v Řecku. Donedávna tam však převládalo volnější autonomistické pojetí bez trvanlivějších organizačních struktur. Proto jsme rádi za spolupráci s Anarchistickou politickou organizací, nedávno založenou v Soluni, která scénu zásobuje kvalitními analýzami politického vývoje. Dlouhodobě je pro nás velkou inspirací samozřejmě britská Anarchist Federation a v posledních letech hlavně Federace německy mluvících anarchistů a anarchistek. Nezanedbatelnou politickou silou jsou jistě federace ve Francii a Itálii. Poměrně silné je hnutí i ve Slovinsku, kde existuje i nezanedbatelná squatterská scéna a v rámci IFA tam funguje Federacija za anarhistično organiziranje. No a za mořem žije tradice anarchismu v Latinské Americe. Je třeba říct, že nikde není anarchistické hnutí natolik silné, aby určovalo směr dění. Na druhou stanu jsme každou chvíli svědky vzniku různých hnutí, která přijímají anarchistické organizační principy, aniž by měla potřebu se tak nazývat. Odmítání hierarchie či reprezentace, svobodná pléna apod. jsme mohli pozorovat u hnutí 15M ve Španělsku, Occupy v USA, při protestech za park Gezi v Turecku i na mnoha místech v případě Žlutých vest ve Francii. Je nezbytné udržovat vztahy na mezinárodní úrovni, navíc anarchistické ideje byly vždy internacionalistické, a jde tedy o jakousi přirozenost tohoto hnutí. IFA ovšem není jedinou mezinárodní platformou. Tato spolupráce napomáhá jak při výměně informací a zkušeností, tak při organizování různých solidárních kampaní a podpoře stíhaných aktivistů a aktivistek.
Pro mnoho lidé je anarchismus minulostí, nebo ho považují jen za nerealizovatelnou utopii pro většinovou společnost. Jak to vidíte vy? Jde ještě o to vyvolat masovou sociální revoluci jako kdysi v Rusku či ve Španělsku anarchosyndikalisté, nebo jde spíš o individuální revoltu po vzoru Goodmana, či dočasné autonomní zóny Hakima Beye?
Těch přístupů může být mnoho a u některých se mohou průběhu života proměňovat ve smyslu jejich preferencí. Ano, je třeba být realisty. Ale zároveň je nutné žádat nemožné. To, co je nemožné dnes, může být realitou zítřka. Nikdo asi nepropadá naivní představě, že se mávnutím kouzelného proutku všechno změní k lepšímu a nastane ráj na zemi. Hranice možného je a vždy bude potřeba posouvat. Pokud chceme lepší svět, chtějme ten nejlepší, co si dokážeme představit. Proto se držíme své utopie. Utopie ve smyslu světa, který budujeme nebo s nímž experimentujeme ve svých hlavách a srdcích, stejně jako v komunitách, do kterých patříme, ať už jde o aktivistické kolektivy, sousedství, pracoviště apod. Individuální revolta dává smysl jen v okamžiku, kdy jde o politiku všedního dne (osobní je politické), která je úzce spojená s kolektivním úsilím za strukturální změnu. V opačném případě je jenom dalším z egoistických výkřiků v konzumní atomizované společnosti dnešního kapitalismu. Dočasné autonomní zóny mají opět smysl, pouze pokud nejsou samoúčelné, ale naopak vytvářejí materiální zázemí pro rozvoj a šíření myšlenek a praxe svobody a samosprávy. Máme daleko k tomu, abychom říkali, jaká cesta je ta nejlepší. Liší se v čase i prostoru.
V rámci svého nakladatelství vydáváte brožurky, časopis Existence, ale i větší práce, jako třeba historickou studii Ocelové století od Vadima Damiera či inspirativní beletrii Příběhy Starého Antonia od Subcomandante Marcose. Co připravujete dalšího?
Nakladatelství AF je právě jedním z projektů, na kterém lze ukázat přínos federativní organizace. Federace svedla dohromady lidi, kteří mají větší či menší zkušenosti s psaním, překládáním, redigováním, korekturami, grafikou apod., a umožňuje jim realizovat své nápady a zájmy. A jsme rádi, že můžeme říct, že se v tomto směru stále někam posouváme a za naše publikace se nemusíme stydět, ačkoli nejsme profesionálové, nikdo nás neplatí a všechno to děláme ve svém volném čase. Například pro blížící se Anarchistický festival knihy, který je každý rok pořádán v Praze (letos proběhne 18. května), teď připravujeme kapesní čítanku (nejen) pro anarchisty o radikálním buddhismu, dále překlad vzpomínek ruské anarchistky Anny Garasjevové, která zažila cara i rozpad Sovětského svazu, a ještě český překlad knihy anarchistického aktivisty a teoretika Petera Gelderloose Anarchie funguje.
Anarchismus je v teoretické i praktické rovině velmi široký pojem, jak se vůbec díváte na takové až protichůdné trendy, jako je třeba tolik propíraný anarchokapitalimus, který se paradoxně hrdě hlásí k premisám libertariánství a volného trhu?
Anarchismus pojme vskutku širokou škálu názorů. Aby ale šlo mluvit stále o anarchismu, musí tomu odpovídat nejen forma (metoda), ale také obsah (ideje). Tím nejzákladnějším je bezesporu absence nepřirozených autorit, s čímž korespondují pojmy, jako je svoboda, rovnost, solidarita… To je tedy pro nás vodítko, co za anarchismus můžeme považovat a co ne. Pokud se někdo prohlásí za anarchonacionalistu s tím, že prosazuje etnicky vymezenou nehierarchickou organizaci, nemá s anarchismem nic společného, jelikož popírá rovnost a univerzalitu anarchistických principů. Podobně je to s tzv. anarchokapitalismem. Pro nás je to nesmyslný protimluv, kterým nemá cenu se vážně zabývat coby svobodnou alternativou. Pokud mají podobu společnosti určovat neregulované tržní vztahy, jejichž základem jsou pro nás nepřijatelné principy jako soukromé vlastnictví, námezdní práce či její obdoby, preference zisku atd., pak je úplně jedno, zda se tak děje za dohledu státu nebo živelně. Záhy odumře společenská solidarita a prosadí se sociální nerovnosti, které budou chráněny zas nějakou formou státu nebo soukromými silovými složkami.
A co tedy samotný stát a jeho represivní složky vojsko a policie? Berete je stále jako svoje úhlavní nepřátele nebo jste v rámci své činnosti ochotni s nimi navázat určitou debatu a nastolit kompromis?
Mluvit o úhlavních nepřátelích zní trochu teatrálně. Proč jsou anarchisté a anarchistky tak často v konfliktu se státem a jeho represivními složkami? Není to proto, že by byli příčinou všeho zla. Směrem dovnitř jde o instituce sociálního donucení a dohledu, směrem ven o nástroje mocenské expanze či obrany před ní. Je třeba se dívat, co konstituuje stát a jaké zájmy jsou jeho prostřednictvím prosazovány. Historicky se buržoazie přihlásila o svůj díl moci, k čemuž potřebovala zastání v masách lidu, s nimiž ji však nepojilo mnoho společného. Ukázalo, že příslib rovného podílu na moci je dodnes silným nástrojem korupce těchto mas, i když jde v jádru o sprostý podvod. Buržoazní demokracie nemá s rovným podílem na moci nic společného. Pohádka o svobodné volbě je jen mazáním medu kolem huby ve hře, na jejíž pravidla nemáme žádný vliv. Podívá-li se člověk pod pokličku, uvidí škálu ekonomických a mocenských zájmů, vazeb podnikatelských a politických kruhů, očividných i skrytých tlaků nadnárodního kapitálu. Stát je tu pak od toho, aby udržoval status quo, tzn. zachovával sociální nerovnosti, umožňoval ekonomický růst vlastníků a investorů a spodinu, tedy ostatní, držel zkrátka, ať už cukrem nebo bičem. Z toho jasně plyne i role represivních složek, kterými stát disponuje. Masy se ale dají ovládat a využívat i jinými prostředky, jako jsou třeba nacionalismus, náboženství nebo orientace na konzum. Nejde tedy jen o to nenávidět stát, ale je třeba pohlížet i za něj. Stát není plísněn jen ze strany anarchistů. I neoliberalismus proti němu brojí. Ten od něj chce co největší podporu kapitálu, privatizaci a komodifikaci takřka všeho, zrušení ekologické a pracovněprávní ochrany, odbourání přerozdělování směrem dolů apod. Na druhou stranu ale neoliberalismus požaduje ochranu investic a vlastnictví a eliminaci radikální opozice, která by mohla ohrozit zájmy nejbohatších. V době, kdy se neoliberalismus stal ideologickým hegemonem, se nabízí otázka, zda nebojovat za to, co si dělnické hnutí za posledních 150 let vyvzdorovalo. Do jisté míry je to jistě potřeba, ale stejně tak je nutné se oprostit od myšlenky kapitalismu s lidskou tváří. Anarchistické bezstátní řešení stojí na myšlence, že historická úloha státu není sociální, ale represivní. Bez donucovací moci státu by zkrátka nebylo možné třídní rozdělení společnosti udržet.
V Rusku, Bělorusku či na Ukrajině jsou lidé s anarchistickým smýšlením stále zatýkáni a vězněni, či dokonce mučeni. Mediálně nejznámější je asi kontroverzní kauza členek skupiny Pussy Riot, ale jsou to i další jako Igor Oliněvič a Mikola Dziadok, a nejnověji tzv. kauza Síť. Jak to vypadá v České republice? Znáte nějaké případy obdobné perzekuce?
Dá se směle tvrdit, že všechny státy jsou v tomto stejné. Aktivní pronásledování protisystémové opozice, likvidace autonomních projektů stojících mimo stát a proti němu, vykonstruované kauzy. Je jedno, jestli jsme na Východě nebo na Západě. Rozdíl je jen v tom, jak daleko jsou represivní složky té které země ochotné zajít. V Rusku se neštítí různých forem mučení a vynucených přiznání. U nás si vystačí s agenty-provokatéry, vyhrožováním, nesmyslným vazebním vězněním, policejní šikanou apod. To jsme mohli vidět v tzv. kauze Fénix, která skončila u soudu pro „vyšetřovatele“ fiaskem. Ale ti se nevzdávají a připravili Fénix II, chtějí poslat několik lidí za mříže alespoň za zveřejňování informací o žhářských útocích, popřípadě za šíření podvratné literatury.
Jak vnímáte podivné okolnosti nedávného uzavření žižkovské autonomního centra Klinika? Nedalo se s tím nakonec počítat a spíš záleželo, kdy k tomu dojde?
Nic podivného na tom není. Za těch pár let existence Kliniky bylo několik období, kdy hrozila evikce a byla jen otázka času, kdy k ní doje. I když pokračovaly snahy o legalizaci prostoru, bylo od začátku jasné, že kolektiv Kliniky zápasí v nerovném boji. Ten boj probíhal zejména v ideologické rovině, útoky ze strany policie, neonacistů a exekutora to jen dokreslovaly. Střetly se tu dva ideové světy. Jeden toužící po alternativě, bezpeněžních vztazích, kolektivní akci, samosprávě, městě pro lidi… A druhý hájící neoliberální ideologii, která praví, že soukromé vlastnictví je svaté a vlastník s ním může nakládat po libosti, nekontrolovatelné alternativy jsou nepřípustné, město tu je pro generování zisku a exekutor je rytíř na bílém koni dnešních dnů. Na jedné straně skupina nemajetných aktivistů a nonkonformních intelektuálů, na straně druhé kohorta politiků, policistů, vrcholných úředníků a korporátních médií. To, že Klinika v takovém nepoměru vydržela tak dlouho, je skoro malý zázrak. Kolektiv Kliniky žije, jenže hnutí bez materiálního zázemí a prostoru je oslabené. Navíc dál čelí likvidačnímu finančnímu útoku skrze exekutora, který řídil evikci. Přitom je evidentní, že nic nebránilo tomu se dohodnout a autonomní centrum mohlo ještě několik let fungovat v budově v Jeseniově ulici.
Myslíte, že je stále síla v demonstracích a shromážděních, jaké vytvořily Hnutí Occupy, Euro May Day či nedávno Žluté vesty, nebo se těžiště odporu přeneslo spíš do pavučiny sociálních sítí?
Sílu demonstrací nemá cenu přeceňovat. Samotné demonstrace ničeho nedosáhnou, mají ale mobilizační potenciál a jsou důležitým signálem a prostředkem zdola, jak upozornit na nějaký problém. Kdo z politiků a ekonomických elit bral před lety vážně mohutné odborářské pochody v Praze, za kterými nestála žádná skutečná hrozba? Pokud není za demonstracemi nějaké hnutí, které má potenciál a odhodlání dotknout se elit na choulostivých místech, zbude jen vzpomínka a další frustrace. Proto jsou podle nás nejdůležitější boje, které mají dopad na pracoviště a kapitalistickou infrastrukturu. Časově neomezené stávky, blokády… Ale nemusíte nutně čekat na vznik početného hnutí, abyste byli úspěšní. Jako efektivní se ukázaly solidární sítě pomáhající jednotlivcům kupříkladu domoci se svých mezd. Odpor přesunutý na sociální sítě je pro systém asi největším požehnáním. Může ho mít pod dozorem, snadno s ním manipulovat a držet ho mimo fyzický prostor. Mnohem snadnější než se potýkat s demonstranty v ulicích, řešit blokády dálnic a rafinerií či zápasit s odbojnými zaměstnanci.
Francouzští esejisté Neviditelný výbor tvrdí, že v dnešní atomizované, nejisté a multipolární době, plné dezinformací, už skutečná moc ani neexistuje, ale jde spíš o její simulaci. Co na to říkáte? Existuje ještě vůbec nějaký společný nepřítel?
Nechceme zabředat do přílišného filozofování. Moc měla vždy mnoho podob a ty se mohly různě proměňovat. Moc také působí na mnoha úrovních. Jejím základem ale je, že vychází z nerovnosti, nepřirozené autority a jejím prostřednictvím můžete nutit někoho jiného, aby dělal to, co chcete, i když to nemusí být v souladu s tím, jestli to sám chce či nikoli. Kapitál má díky sociální nerovnosti moc udržovat systém námezdní práce a těžit z něj. Skrze stát pak má moc udržovat tuto nerovnost také jinými než ekonomickými prostředky. Moc se ale projevuje také prostřednictvím patriarchátu, rasismu, nacionalismu, náboženského tmářství, vykořisťováním zvířat a přírody… A díky tomu také existuje mnoho příležitostí, jak mocí korumpovat a postarat se, aby se i neprivilegovaní stávali přizpůsobivými „spolupachateli“. Můžeme se zaměřovat na dílčí projevy moci a bojovat proti nim, měli bychom si ale uvědomovat jejich souvislosti a skutečnost, že všechny tyto boje by měly být svým způsobem propojené. Právě boj proti nepřirozené autoritě, jenž je základem anarchistické myšlenky, nám to umožňuje.