Od eponymního „červeného“ alba, které zvěstovalo nový začátek rakouských avantgardistů Sofa Surfers, je po 5-ti letech Blinside druhým albem v nezměněné sestavě s původně americkým vokalistou a tanečníkem černé pleti Mani Obeyou. Už tenkrát se Sofas oprostili od zaběhnutého producentského přístupu, sázející na rozličné hostující osobnosti (rapery, vokalisty a vokalistky), které jejich eklektický sound do té doby „oživoval“ a stali se téměř čistě „kapelovou“ záležitostí, uchylující se k post-rockově laděnému soundu. Tato škatulka je však pro ně navýsost těsná a kdo zná jejich živé performance, kde zrovnoprávňují jak vizuální složku, tak zvukovou součást konceptu, ji nemůže brát do důsledku, ale pouze a jen orientačně.
Na Blindside vše tvoří naprosto vyváženou jednotu a dokonale synchronní celek, který až děsí svou strohostí použitých ingrediencí a nahání husí kůži naléhavostí sdělovaných faktů. V Mani Obeyovi tedy „vídeňáci“ našli dokonalé pódiové médium a vokální „celebritu“, ztělesňující jejich temné vize a civilizační otazníky a emocionálně vypichuje jejich, až math-rockovou přesnost a disciplínu. Až sem tedy vede 13 let dlouhá cesta od původně alternativně elektronického projektu, jak se nám představil na starších albech Transit, Cargo a Encounters, zahrávající si s prvky dubu, hip-hopu a experimentálních vlivů. Na jednotlivých stylech už tedy dávno nezáleží. Důležité je charisma kapely a uvěřitelnost sdělení. V době, kdy se všemožné recyklované retro záležitosti snaží vnutit svoji vůli historicky méně obeznámeným, kapela, která má svůj specifický a nezaměnitelný feeling (nikoliv pouze zvuk či image) je vítanou vzácností v dnešním nepřeberném oceánu hudebního univerza.
Singl Playing The Game budou ty nejnedočkavější určitě znát minimálně z youtube, coby pilotní klip, který je čistě Obeyovou exhibicí – pološílená choreografie jeho freneticky aktivovaného mahagonového těla v kontrapunktu k nekonečně čisté bílé ploše na pozadí. Největší připomínkou starých časů před „červeným“ albem je pak skladba Hardwire, která ponejprv líně vplouvá v basové figuře a ospalém dubovém oparu, aby v závěru navrtala naši hlavu v poryvech hlukového kvílení. Zde Obeya poprvé rapuje (či spíš deklamuje) vizi odlidštěného světa v područí technologické mašinérie, kde jedinec jako individum ztrácí svou identitu a tím i svobodnou vůli rozhodování. Po hardcorově laděných skladbách Tired Nation, která symbolicky nastavuje tvář západnímu konzumerismu a téměř extaticky vygradované ekologické časované bombě Heavy Water se dostáváme k nejpocitovější písni na albu – Sinus, která na chvíli dokáže utišit rozjitřené smysly, avšak pouze zdánlivě nechává ospalost rozhodit své sítě. Tichá voda břehy mele a temná mysl očerňuje duši v pološeru subreality a rozpaluje hruď v očekávání příštího. Následuje eskapistická mantra Deserter a pak téměř punkově odsekávající Gutcut /u.d.h.w.. 100 Days je hip-hopově úderná „modlitba“ za lepší existencionální zítřky, jakéhosi vyděděnce společnosti, čekajícího kdesi v chládku na svůj lepší osud, lze-li něčeho takového vůbec v rámci sociálního ghetta dosáhnout. Zvukově pak song vyostřuje hutně laděný basový leitmotiv s noisově neurotickou adjustací.
Ani závěrečná Safe Zone nám nakonec moc bezpečného zklidnění a katarze nepřináší a zasazuje konečnou tečku v militantnějším převleku, apelujíc na manipulaci s civilním obyvatelstvem, v záměrně udržovaných a nikdy nekončících válečných konfliktech vládnoucích garnitur některých zemí (nejen třetího) světa: Governments swing left, right, left, right. And the people run left, right, left, right. And soldiers shoot left, right, left, right. And the people dying left, right, left, right.
Blindside je nastaveným zrcadlem současnému světu a bez skrupulí vypovídá o tom, že realita není jen pozlátko plné neutuchající zábavy, ale, jak už věděl princ Gótama z rodu Šákjů, hlavně utrpení, které však lze vlastním přičiněním nakonec překonat.