Koho by nezajímala kniha, zabývající se posledními dny ontogeneze člověka a jeho biologickým zánikem, i přesto vládne v západní společnosti k tomuto tématu jistý ambivaletní vztah. I když je tato tématika neodkladná pro každého bez rozdílu („člověk se může vyhnou všemu, smrti však nikoliv“), přesto se mu podvědomě vyhýbáme. Dnešní západní společnost se smrt snaží vytěsnit na okraj zájmu a tabuizovat ji kvůli její nepostihnutelnosti a neodvratnosti zániku jednotlivce jako individua. Lidově řečeno, většina lidí zaujímá postoj: „pak se uvidí, teď to nebudeme řešit“.
Jsou však odborníci, kteří se fenoménem smrti zabývají systematicky a seriózně už řadu let. Jedním z nich je český rodák, zakladatel transpersonální psychologie a výzkumník holotropních stavů vědomí, Stanislav Grof. Auror u nás dobře známých knih jako Za hranice mozku, Kosmická hra či Psychologie budoucnosti. Jeho nová kniha se zabývá problematikou smrti ze všech možných úhlů pohledu. Tedy nejen z psychologického, ale i z pohledu mytologie a komparativní religionistiky. Po začátku nás uvádí do archaických způsobů extáze v šamanismu a nenahraditelném společenském významu „psychologické smrti“ v přechodových rituálech domorodých kultur (A. von Gennep), které však v dnešní industriální společnosti pomalu vymizely a jsou vytěsňovány bagatelizací či fetišizací smrti v moderní kinematografii a počítačových hrách.
Pokračuje líčením, kterak přistupují ke smrti a eschatologii největší historická náboženství (křesťanství, islám, buddhismus) a jejich rozmanitými představami o posmrtném životě v ráji, pekle či očistci. Můžeme zde narazit, že peklo nemusí vždy nutně být jen místem věčného ohně, ale i věčného ledu (tibetský buddhismus). Vždy se však tyto představy nějakým způsobem vztahovaly k chování jednotlivce v současném světě a jeho kauzální odplatě na onom světě. Ukazuje, že každá velká kultura a náboženský systém měl svou příručku pro umírání. tzv. knihu mrtvých. V Egyptě to byl Peret em Heru (nejznámějším je Aniho Papyrus) v Tibetu známá Bardo Thödol, u májů pak Popol Vuh, nebo Nahuaská kniha mrtvých aztéků, pojednávající o smrti a zrození opeřeného hada Quetzalquatla. Dokonce i středověká Evropa měla svoje Ars Moriendi a umělecké ztvárnění Dance Macabre (tanece smrti). Tedy knihy pojednávající o umění umírat, které dosud žijící učily, kterak přistupovat ke smrti a jak se na ni připravovat již za života, aby přechod na „druhou stranu“ proběhl, pokud možno, hladce a „bez zbytečných komplikací“. Byly to jakési manuály či příručky pojednávající o tom, jak ke smrti přistupovat beze strachu, přirozeně – a nebát se jí, většinou společné s viděním určitých konkrétních božstev, které se umírajícímu zjevují v okamžiku smrti v různých podobách, ať už hněvivých či pokojných. Grof se též opírá o výzkumy moderní medicíny na téma „zážitků blízké smrti“ (near-death-experience), u nás dobře známého Raymonda Moodyho či jeho osobním setkáním se spiritismem (účast na seanci slavného kreslícího média Luize Gasparetta) anebo průkaznými vědeckými materiály, zabývajícími se fenoménem reinkarnace (Ian Stevenson, Reincarnation and Biology).
V druhé půlce knihy pak Grof píše o svých zkušenostech psychedelické terapie u lidí v posledním stádiu rakoviny v Spring Grove (USA), kterou sám vedl. Poukazuje zde i na absurditu postoje konvenčního lékařství, zakazovat psychedelické látky (LSD, DPT) pro tyto účely, na úkor použití mnohem návykovějších a nebezpečnějších látek tlumících bolesti, které však nemají tak „bouřlivý“ dopad na psychiku jako psychedelika. Psychedelické látky – na rozdíl od nich, navozují holotropní stavy vědomí. Tedy stavy vědomí, nechávající nás nahlédnout za oponu běžné vnímané reality. Dostavují se zážitky minulých životů, náboženských symbolismů a mytologických příběhů nebo setkání se svými zemřelými příbuznými. Velmi časté jsou i pocity všeobjímající lásky a pochopení bezčasé kontinuity života a smrti a překonání připoutanosti k materiální představě sebe jako odděleného ega, a to bez rozdílu, jde-li o lidi nábožensky praktikující či atheisty. Z tohoto hlediska je zajímavé, že tyto holotropní zážitky nejsou nijak vázány na konfesní příslušnost pacienta, ba naopak, někdy mají i zcela odlišný charakter. Takže praktikující křesťan může následně přijmout – dříve jím odmítanou představu reinkarnace či atheista se může osobně setkat z božím světlem nebo buddhistickými vizualizacemi mandal.
Tyto „vrcholné zážitky“ (peak experience) pak mohou zásadně ovlivnit psychologický stav pacienta v jeho poslední části života a jeho, před tím většinou jen bolestné pojetí smrti a s tím spojenými depresemi z biologickým zánikem. Přičemž tyto látky mají v konečném důsledku u některých pacientů vliv kromě přijetí vlastního utrpení a pozitivním přístupu ke svým blízkým i na zmírnění fyzické bolesti, a tím pádem můžou významně psychosomaticky přispět i k zvrácení průběhu nemoci samotné. Dalo by se konstatovat, že takováto poslední psychedelická terapie, které předchází adekvátně dlouhá příprava a sezení, je jakousi analogií k poslední zpovědi a přípravě na přechod na onen svět v křesťanské eschatologii.
Dále se nabízí i analogie LSD, coby čistě syntetické transformační drogy objevené současnou technologickou společností (Albert Hoffman, 1943) k přírodním halucinogením rostlinám v šamanistických společnostech (R. Gordon Wasson). Tyto by měly sloužit k rozšíření vědomí a navodit náhled do dalších dimenzí bytí pro svou specifickou kulturu na své technické úrovni. Nutno dodat, že autor se zde drží striktně vědecké metodologie kazuistik, i když ve svém pojetí se rozchází s konvečně materialistickým chápáním světa a jeho mechanistických popisů reality a se svou transpersonální psychologií navazuje tam, kde Jung skončil se svým pojetím kolektivního nevědomí.
Tuto obsáhlou knihu uzavírá výtažek z knih spisovatele, filozofa a vizionáře Aldouse Huxleyho o jeho osobních zkušenostech s umíráním své první ženy za jeho odborného vedení do „zásvětí“ podle už zmňovaných postupů z „knih mrtvých“a v případě samotného Huxleyho (píše pro změnu jeho druhá žena) pak i dobrovolnou aplikací své předsmrtné dávky LSD.