Spolu s neomezenou dostupností internetu a jeho možností šířit a sdílet informace z jednoho místa téměř všem lidem na jednou, započala proměna světa do skutečné „globální vesnice“, kde sice neznáme jméno svého souseda, ale můžeme on-line komunikovat s lidmi na druhé straně planety, tedy kde blízkost se vzdaluje a dálka se přibližuje. Informační gramotnost a kritické myšlení každého z nás se zdá být tedy jediným nevyhnutelným řešením této situace, pokud nechceme utonout v bezbřehém oceánu informací, ale dokázat v něm plavat ať už s proudem nebo proti němu.
„Nástup nižších tříd k aktivní (formálně) účasti na veřejném životě, rozšiřování prostoru, v němž jsou konzumovány informace, to vše vytvořilo novou antropologickou situaci, zvanou „masová civilizace“ (Umberto Eco, Skeptikové a těšitelé, str. 29)
Velcí teoretici mediální kultury jakými byli bezesporu Marshall McLuhan nebo Umberto Eco, popsali fenomén masové civilizace vcelku detailně, avšak když postulovali své zásadní paradigmata v průběhu šedesátých let ještě nemuseli a ani nemohli pracovat s fenoménem nejsoučasnějším a tím je internet, který se masově začal rozšiřovat teprve od počátky 90-let minuého století. V této práci se můžeme společně zamyslet nad rolí současných digitálně – informačních médií a jejich dopad na soudobou postmoderní společnost, v kontrapunktu ke klasickým mediím, za které je dnes možné považovat tisk, rádio, ale i televizi
Dnes je jisté, že celkový pohled na informační svět se zásadně změnil právě příchodem elektronických médií v podobě celosvětové sítě WWW (world wide web), podobně tak jako kdysi Guttenbergův knihtisk revolučně rozšířil psané evangelium mezi lidmi. S neomezenou dostupností internetu a jeho možností šířit a sdílet informace z jednoho místa téměř všem lidem na jednou započala proměna světa do skutečné „globální vesnice“, kde sice neznáme jméno svého souseda, ale můžeme on-line komunikovat s lidmi na druhé straně planety, tedy kde blízkost se vzdaluje a dálka se přibližuje.
Pomalá smrt starých médií konečné vítězství internetu
„Nové médium není nikdy doplňkem starého a nenechává staré médium na pokoji. Nepřestává utlačovat starší média, dokud pro ně nenalezne nové tvary a postavení.“
(Marshall McLuhan – Jak rozumět mediím, str. 165)
S příchodem digitálních médií došlo k přesunu informačních kanálů na internet a klasická masmédia tak pomalu ztrácejí svou někdejší důležitost. Dnešní Informace jsou čím dál více zprostředkovávaný skrze sociálních sítě jako Facebook, Twitter či Youtube, kterým se přizpůsobily i klasické informační zdroje. Informace se tak na síti stává neperiodickou a může být sdělována v každém okamžiku 24 hodin denně do celého světa. Výhodu může být větší rychlost a zacílení informace a její větší flexibilita. Nevýhodou je pak pozvolná atomizace výběru informace,
kde už nedochází k jejímu ritualizovanému společnému sdílení, jak tomu bývalo u sledování rozhlasového či televizního vysílání či přímých přenosů. Jedinec se tak stává stále víc soukromou jednotkou hledající své osobní nikoliv univerzální „informační blaho.“
Klasická média se ale rychle snaží dohnat výhody internetu a provázat s ním svůj obsah, čímž se stávají hybridními médii s věkově či zájmově personalizovanou nabídkou. Tato média se tak stávají jeho nedílnou součástí. A zdá se, že pro další generaci už budou TV a rádiové přijímače a jejich vysílání historickou reminiscencí stejně jako telefonní budky nebo černobílá televize.
Demokratizace informace
„Přemíra informací a ultrarychlý oběh informace, to jsou nové fakty, které- jsou-li takto pojmenovány – se zdají shodovat s principem svobody a jejich základů: Nehájil snad racionalismus v osmnáctém století názor, že nulová informace nutně odpovídá nulové svobodě? V našich demokratických společnostech odkojených tímto dědictvím převládá víra, že stále rozsáhlejší informovanost bude takřka automaticky garantovat stále bohatší a demokratický systém. Nedosáhl jsme však již hranice? Existuje ještě tato korelace mezi informací a svobodou?“
(Ignacio Ramonet, Tyranie médií, str.110)
V prostředí „tekuté“ informace ve světě internetu se tvůrcem obsahu stává téměř každý, kdo je ochotně se vyjádřit k jakékoliv problematice a ne jen majitelé samotných médií a jejich pečlivě vybraná redakce. V současných demokratických režimech (na rozdíl od těch autoritářských) zatím neexistuje větší cenzura informací, i když pokusy se čas od času objevují. Zatím většinou neúspěšně. Informace se tak šíří v podobě jedniček a nul ve virtuálním prostoru formou propojené sítě neomezeně dál. Jejich interpretace záleží jen na významech, které jím propůjčuje sám uživatel.
To může být zároveň výhoda, ale i nevýhoda pro současný „informační věk.“, kde nekritický konzument může snadno zaměňovat relevantní informace s nerelevantními. Informace odborníků se lehce mísí z informacemi laiků, které však často nejsou většinou podložené objektivními fakty, ale spíš emocemi a motivací šokovat a tím si zajistit dostatek „lajků“ na svém účtu. To by samo
o sobě bylo v pořádku, pokud by tyto autoři nešířili ať už vědomě v podobě placených trollů nebo nevědomky kromě osobních názorů i rozličné dezinformace a hoaxy, vydávané za pravdivé, které pak dále ovlivňují veřejné mínění.
Běžný uživatel médií dnes většinou nemá příliš času ověřovat si pravdivost informace, a tak často dochází k sdílení článků s prapodivných zdrojů, které někteří považují za pravdivé už jen tím, že nesou název „Pravda o….“. Této strategie velmi často a obratně využívá politická propaganda některých států (Rusko, Čína) pro svou informační válku. Obdobně velmi účinně využívá možností internetu ke své propagandě Islámský stát, který tak verbuje své nové rekruty a šíří své apokalyptické poselství, téměř v přímém přenosu.
Dalším novým mediálním faktorem může být rychlá mobilizace lidí na internetu skrze instantní chaty jako je WhatsApp nebo Messanger, přes které jsou organizovány různé demonstrace či konference, ale často i teroristické útoky. Na druhou stranu téměř každá informace, která je zveřejněná na internetu je poměrně snadno dohledatelná a tedy i kontrolovatelná. Kým a jak se můžeme domýšlet, i když někdy fakta vyjdou na povrch, jak to mu bylo v nedávné kauze amerického agenta Edwarda Snowdena. Tato situace tak velmi nahrává k vzniku různých konspiračních teorií, které se dnes šíří rychleji, než kdy před tím. Naštěstí tak jak rychle vznikají, tak rychle i zanikají. Věk Internetu tedy sice přinesl svobodu informace, nikoliv však její vyšší kvalitu či objektivitu.
Komercializace informace
„Každá politická revoluce je dramatem, ale ohlašující s technická revoluce bezesporu není jen pouhým dramatem, nýbrž tragédií poznání, babylonským zmatením individuálního kolektivního vědění. (Paul Virilio, Informatická bomba, str. 123)
Současná mediální situace se rovněž nachází ve stavu, kdy i dříve seriózní média, z důvodu aby přežila se svou strategií pomalu přibližují těm bulvárním. Důležitější metrikou pro inzerenty na internetu je počitatelný proklik na článek, než kvalita napsaného textu či obrazu. Proklik přitom znamená jen zobrazení článku nikoliv jeho čtenost. Jako počitatelný fakt to však stačí. Praxe je tedy taková, že hlavním nadpisem (headlinem) autor upoutá a donutí čtenáře-„skeneristu“ kliknout na odkaz článku, který se ho snažil upoutat a je vyhráno. Přes perex se už vtšina běžných konzumentů informace často ani nedostane. Samotný obsah článku je tedy spíš potravou pro „vyhledávací roboty“, než pro samotné čtenáře.
Tím se dostávám k dalšímu fenoménu dnešního internetu – vyhledávacím robotům neboli crawlerům. Tyto vyhledávací algoritmy, kterými se řídí fulltextové vyhledávače (Google, Bing, Seznam). Tvůrci komerčně zaměřených stránek se snaží těmto robotům „zalíbit“ různými SEO (Search Engine Optimization) technikami a přilákat je na své stránky a tím pádem i čtenáře. Tím se vyhledávače, které se snaží, co nejvíce přiblížit uvažování lidí a relevanci jejich dotazu stávají v lepším případě „pomocníky“ či v negativní konotaci „slídily“ pohybu uživatelů na internetu. Jedná se tedy o jakousi virtuální „internetovou policii“.
Další neblahou mediální praxí je to, že internetová media, aby vůbec v záplavě informací upoutala, musí se stát provokativní a jít čtenářovi „na ruku“. Není už nutné, aby informace byla objektivní a zastávala názor autora. Autor často píše na zakázku a společenskou poptávku, tak aby článek byl co nejvíce „proklikávaný“. Autor, který píše o negativním vlivu islámu či přílivu „nekompatibilních“ uprchlíků, tak nemusí zdaleka tento názor sdílet. Příkladem takového média v českém kontextu jsou např. Parlamentní listy, které sice působí i svým názvem jako seriozní politické médium, ale pozornějšímu čtenáři neunikne jistá manipulace a podsouvání obsahu.
Nekonečný hypertext zaspamovává a zneviditelňuje to, co by mělo být důležité. Zůstává jen „informační černá díra“.
Profanace informace
„Mutujeme do nového biologického druhu – přešli jsme z Akvaria do Terária a nyní směřujeme do Kybérie. Jsme bytosti stahující se do středu kybernetického světa. Protože kybernetika je řád, podle něhož je organizován vesmír. Hmota je jen zmrzlá informace.“
(Timothy Leary, Chaos a kyberkultura)
Pozitivně by se dala chápat demokratizace informace a její šíření v podobě uměleckého díla a snadná přístupnost k technologiím. K natočení filmu dnes stačí levná kamera a k nahrání hudebního alba třeba pouhý telefon v kombinaci s lehce dostupným softwarem a vydat vše během chvíle na internetu na vlastní platformě. Tento fakt, jak předvídal Leary, otevírá bezbřehé možnosti spoustě kreativců, kteří by v minulosti zůstaly za zavřenými dveřmi velkých vydavatelských společností, které kdysi ovládaly celý mediální trh. Z jeho optimizmu k průkopnické technologii se však dnes stala standardní situace v rukou většiny. Vzniká tak nepřeberné množství výtvorů různé kvality, v kterých je někde těžké se bez fundovaného průvodce vyznat.
Určitou profanaci obsahu v prostředí virtuality internetu přinesla tedy snadná dohledatelnost a přivlastnění si kulturní informace jako je hudba, film či knižní text. Možnosti během chvíle ve fulltextovém vyhledávači najít, streamovat či stáhnout zdarma téměř jakýkoliv obsah se tato informace (umělecký výtvor) stává rychle opotřebovanou a marginální záležitostí. Zájem o něj rychle střídá další. Jako by dřívější složitější dostupnost těchto informací, kde si jednotlivec musel svůj díl kultury „zasloužit“ koupí či zkopírováním, někdy i těžko sehnatelného nosiče, znamenalo i větší důležitost samotného uměleckého díla.
Na závěr
Virtuální mediální platformy na sdílení informací jako Facebook, Youtube či Twitter tedy zasáhli do myšlení lidí a šíření informací stejně jako starší masová média – tisk, rozhlas nebo televize. Jejich rychlost a dostupnost je však s přístupem k internetu, čím dál víc akcelerující a multiplikují se, jak naznačil již filozof J. Baudrillard ve své teorii Hypertelie. Autor jako entita zažívá svoji pomalou smrt, tak jak ji předestřeli Barthes nebo Foucault. Stal se jím v digitálním světě téměř každý. Realita virtuálních médií se leckdy stává reálnější, než reálný svět. Utopické představy o demokratickém a svobodném hyperprostoru pro každého, pomalu začínají vytěsňovat dystopické vize Huxleyho Konce civilizace či filmového Matrixu.
Digitální hyperprostor tedy přinesl spousty výhod a usnadnění sdílení a vyhledávání informací všem lidem bez rozdílu, ale zároveň i téměř dokonalou možnost kontroly jejich pohybu po síti. Jejich všudypřítomností a neohraničeností dochází i k její banalizaci a rozmělnění až k vyprázdnění v podobě Deleuzovských simulaker. Po období fascinace všepřítomnosti internetu, se dostáváme do období „pastfaktuality“ a „postrpravdy“, kde emoce je důležitější, než fakty podložená konvenční pravda. Informační gramotnost a kritické myšlení každého z nás se zdá být tedy jediným nevyhnutelným řešením této situace, pokud nechceme utonout v bezbřehém oceánu informací, ale dokázat v něm plavat ať už s proudem nebo proti němu.
„Příběh ještě nekončí, pokračuje na internetu.“ (reklamní spot)