V posledních letech jsme svědky fenoménu, který média nazývají „uprchlická krize“. Osobně jsem zastáncem názvu „migrační vlna“, což v sobě nenese apriori negativní konotace, které tak často rozněcují vášně lidu. Pokud bychom chtěli užít historické terminologie jde o stěhování národů směrem na globální sever z oblastí postižených občanskou válkou, politickou destabilizací, ale i ekologickými či humanitárními vlivy jako nedostatek vody a potravin, chudoba, přelidnění nebo nemožnost důstojného života.
Cílovou destinací pro tyto neevropské migranty, většinou původem z Blízkého východu a Asie (Sýrie, Irák, Pákistán, Afghánistán, Bangladéš…), subsaharské Afriky (Eritrea, Nigérie, Somálsko…) či Jižního Balkánu (Makedonie, Kosovo, Albánie) zpravidla bývají země západní a severní Evropy jako Německo, země Beneluxu, Norsko, Švédsko, Rakousko nebo Francie a Velká Británie.
Foto: Reuters
Děje se tak často za pomoci důmyslné propagandy převaděčů uprchlíků, kteří na migračním vlně zdárně profitují a živí v migrujících jedincích nereálné představy či naděje na bezstarostný život v Huxleyho „Dokonalém Novém Světě“, který jim vytvoří ihned životní podmínky, obdobné jako svým dobře situovaným občanům. O to bývá hlubší zklamání, když se, po strastiplné (často ilegální) cestě, na korbách nákladních kamionů nebo přeplněných lodí, „vysněný“ cíl nenaplní a uprchlíci jsou zařazeni do zdlouhavého migračního řízení s možnosti vrácení zpět. Hrozí jim tak dlouhý pobyt v imigračních táborech či v detenčních zařízeních, bez brzké vyhlídky na lepší budoucnost. Koneckonců, i na Západě žijí bezdomovci a sociálně vyloučení občasné na pokraji chudoby, což však zřejmě „migrační propagandisté“ nikde neuvádějí.
Tím nijak nechci bagatelizovat nutnost pomoci válečným uprchlíkům ze skutečných válečných zón, která by měla být primární záležitostí mezinárodní humanitární pomoci. Byť jen z prostého důvodu, že Západ svým způsobem dopomohl k destabilizaci tamních regionů, ať již přímou vojenskou či politickou intervencí nebo „jen“ prodejem zbraní. Je to tedy jeho primární etickou povinností se k problému postavit čelem a společně ho řešit, poskytnutím zázemí těmto lidem. Častá ztráta či úmyslná záměna dokumentů však hodně stěžuje identifikaci uprchlíků mezi tzv: „ekonomickými migranty“, kteří jdou pouze „za lepším“, což je samozřejmě taktéž zcela legitimní důvod. Kdo z lidí nemigruje za lepším bydlením či kariérou, i když třeba jen v rámci své blízké lokality či jednoho státu.
Současná migrační vlna však následně rozdmýchává nacionální nálady v zemích, kde se občané, bojí (částečně oprávněně) přívalu uprchlíků z „jiných“ zemí s „neznámou“ kulturou, které jim mohou ubírat životní prostor, práci, ale i podíl na veřejném blahobytu. Paradoxně, k největším xenofobním státům, kterých se uprchlická vlna zatím ani moc nedotýká patří státy východní Evropy jako Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko nebo Srbsko, které jsou spíše zeměmi tranzitními, nebo leží mimo hlavní migrační proudy. Jedná se tedy o iracionální xenofobii, která spíš souvisí se strachem z příchodu migrantů z islámských zemí, kteří jsou paušálně spojovány s islamistickým terorismem, který se v posledních letech rozbujel i v Evropě a mediálně je téměř všudypřítomný. To, že většina z těchto, spíše kulturních, než náboženských muslimů, právě před terorismem utíká, již mnohým starousedlíkům jaksi uniká. Strach často zatemňuje mysl.
Z tohoto důvodu vzniká dnes mnoho nacionálně-populistických stran, které xenofobii obratně využívají ve svůj prospěch a tento strach a nenávist ještě přiživují, místo, aby se snažili o větší osvětu o současné situaci v islámských zemích a jejich kulturních tradicích, které nejsou historicky zdaleka tak nekompatibilní, jak se může leckdy zdát z různých nepodložených „alternativních“ zdrojů. Tyto zdroje staví často svůj postoj především na rozdílnosti kultur, než na podobnosti, což ještě prohlubuje propast mezi uprchlíky a místními, kteří ve většině případů nepřicházejí z důvodů rozvrácení místních politik, což by se nakonec obrátilo i proti nim, pokud by zde chtěli zůstat a profitovat z ní.
Není samozřejmě vyloučeno, že mezi uprchlíky může být i potencionální hrozba v podobně infiltrovaných provokatérů nebo teroristů, čemuž lze těžko zabránit. Je pravdou, že většina z uprchlíků už nemá co ztratit, a tak se mohou někteří z nich lehce stát „potravou“ pro různé „náboráře“ do různých džihádistických buněk v průběhu své cesty nebo po svém zklamání z nenaplnění svých představ. Kolize s majoritou vznikají i na místech, kde je příliš velká koncentrace migrantů, žijících „na divoko“ svým vlastním způsobem života, kteří příliš nerespektují zákony hostitelské země. I když právě takto vzniklo i spousta okrajových čtvrtí například v Jordánsku, Palestině či Turecku, které dnes jsou integrální součástí tamního městského urbanismu. Proto je pro hostitelskou zemi určitě výhodnější uprchlíky hned z počátku rozmístit rovnoměrně a snažit se je, co nejdříve zapojit do společné komunity, nikoliv je separovat a držet je v izolaci, která vede k vzniku ghett.
Jak lze tedy „migrační vlnu“ dále řešit? Jednou z možností je cílená antipropaganda. Informovat tyto lidi na útěku o pravdivé společenské situaci v cílových zemích, jejich možnostech na pracovním trhu či o možnosti získání občanství či sociálních dávek, ale i nedostatcích těchto zemí. Bohužel mnoho uprchlíků podlehlo pocitu, že západní společnost může přijmout neomezené množství dalších občanů a udržovat je v komfortu a na sociálních dávkách, což zřejmě není zatím tak docela možné. Na dům, potraviny nebo ošacení si člověk musí obvykle vydělat nebo se zadlužit i v ekonomicky silných zemích. A dlouhodobé sociální privilegování přistěhovalců by mohlo vést spíš ke konfliktním situacím mezi nimi a starousedlíky.
Je taktéž neblahou realitou, že mnoho z migrujících nemá žádné potřebné vzdělání a je těžké je zařadit ihned do pracovního procesu. Často pro ně zbývá jen nekvalifikovaná práce v továrnách a montážních halách, kam se pochopitelně, jakmile opadne největší nebezpečí války či hladu, nikdo moc nehrne. Tato místa také budou v blízké budoucnosti zastoupeny výrobními roboty a i tato práce zřejmě časem zanikne. Čímž nastane další etický problém, co s lidmi bez práce. Důležité je tedy vytvořit adekvátní místa a další vzdělávání jednotlivců, které mají dlouhodobější perspektivu. Zásadní tak zůstává i otázka nepodmíněného příjmu pro všechny. Je těžké odhadnout nakolik by však toto opatření mohlo zdvihnout další vlnu migrace.
Další možností je pomáhat „uprchlickým zemím“ přímo na jejich území. A to nejen financemi, které se často k potřebným ani nedostanou a peníze uvíznou v byrokratickém aparátu, ale spíš přímo konkrétními projekty, jako výukou k samostatnému zemědělství či ekonomické soběstačnosti. Za nejdůležitější cíl, na které by se měly zaměřit veškeré síly západního světa, je dokázat, za rozumnou cenu, odsolování mořské vody a její přeměna na vodu pitnou a vytvoření tak zemědělské infrastruktury, tam kde zatím nefunguje a nutí lidi opouštět své domovy.
Nabízí se i globální koncepce školství, kterou navrhuje Amin Maalouf, která vychází z premisy, že ne pouze materiální statky dělají člověka člověkem, ale i ty duchovní, které nelze tak dobře kvantifikovat. Silné zážitky nemusí být jen nákup nového značkového zboží či komerční zábava, ale i výlet do přírody, umělecký zážitek nebo vzdělávání se v tradicích jiných etnicit. Dalo by se tak zabránit postupné hedonistické komercializaci planety přesměrováním na kvalitativnější „mentální kolej“, která by tak ekologicky nedevastovala nekonečnou výrobou nepotřebných věcí, již tak narušenou planetu. Tento výchovný přístup by mohl naučit obyvatele planety transkulturní komunikaci a „dobrovolné chudobě.“, která však neznamená chudobu duševní.
Jistou velmi komplikovanou možností by mohlo být i postupné zalidňování zatím téměř neosídlených oblastí, jako je Severní Kanada, Grónsko, Austrálie, Jižní Argentina nebo Sibiř a vytvořit v nich plnohodnotné místo pro žití pro další obyvatele planety, kterou všichni obýváme společně. Toto by však už bylo možná mnohými považováno za neetické sociální inženýrství a těžko realizovaný koncept. Nicméně, je dobré si uvědomit, že každé město vzniklo migrací a na „zelené louce“. Možnosti tu tedy jsou. Záleží jen na domluvě jednotlivých protagonistů, jak vzniklou situaci řešit a ochota se jí pak přizpůsobit ve prospěch všech. Společné strategie řešení migrace je tedy nutností, ne pouhým utopickým přáním.
Zdroje:
http://encyklopedie.org
http://metrocosm.com/global-immigration-map
Maalouf, Amin – Nezkrotitelná planeta (Garamond, 2014)
Colier, Paul – Miliarda nejchudších (Vyšehrad, 2009)
Tesař, Filip – Etnické konflikty (Portál, 2007)
Kolektiv autorů – Migrace – Historie a současnost (PANT, 2016)
Štica, Petr – Etika a Migrace (Moravapress, 2014)
Barša, Baršová – Přistěhovalectví a liberální stát (MPÚ, 2005)
Kolektiv autorů – Krize v multikulturalismu, multikulturalismus v krizi (OFTIS + UHK, 2012)
Sokolíčková, Zdenka – Výzvy pro transkulturní komunikaci (Moravapress, 2014)